neděle 24. června 2012

Miriam



Právě jsem dopila nádherně tvarovanou sklenici Chianti, zapadá slunce a v údolí se rozsvěcí stovky světel..jsem v Toskánsku a jsem tu kvůli Miriam.
S Miriam jsem se setkala před 23 lety.

V době  "porevoluční " Prahy, na kterou nechci zapomenout, jsem se přihlásila s kamarádkou Danou na kurs English Express. 
Možná jste četli knihu "Pan Kaplan má třídu rád". A jestli ano,tak lehce slabší odvar , zato reálný, jsem zažila na kursu angličtiny. Skupina lidí všech věkových a profesních kategorií, začátečníci i pokročilí. Ustrašení , nekomunikující, tvářící se vesměs vážně. 
Doba byla čerstvě svobodná a  Prahu tehdy zaplavili anglicky mluvící lidé. Bylo třeba oprášit středoškolská slovíčka. 
Naše lektorka se jmenovala Miriam Giovanna Grotanelli de Santi. . Citlivá  a vnímavá intelektuálka, studentka historie a literatury z Cambridge. Když přijela do Prahy našla tu svět, který nečekala, a který ji uchvátil. Nejvíc snad české knihy. Kafka, Čapek.
Ta mladá dívka z italské šlechtické rodiny, se každý týden postavila na pomyslný stupínek před nesourodou skupinku lidí, kteří se neuměli představit, aniž by se dívali k zemi. Poníženi prožitou dobou. 
Miriam byla jako balzám na tisíckrát rozryté rány. Svou laskavostí, empatií a přirozeným humorem v nás uvolňovala zarezlé řetězy, jemně rozplétala nitky ostychu a my se postupně pod jejím vedením stávali lidmi, kteří se nebojí projevit, zasmát se své nedokonalosti a při řeči se dívat do očí.
Brzy opustila pravidla kurzu, učila nás po svém, a hodiny angličtiny se staly radostně očekávanou každotýdenní událostí, kterou jsme pravidelně ukončovali v pražských hospodách. 
Spřátelila jsem se s Miriam. Spřízněnost duší je většinou neomylná.

Po dokončení studií se vrátila do rodné toskánské Sieny, do Prahy se ale  vracela, vídaly  jsme se však stále méně..psaly jsme si stále vyjímečněji..
Občas jsem si na ni vzpomněla s hřejivým pocitem  v srdci i s  nutkavou naléhavostí vědět, jak se má..chtěla tehdy pro Italy objevit české knihy, založit v Sieně školu..ale nenapsala jsem jí, nějak to nešlo..


Naštěstí nelze nevnímat technické vymoženosti dneška..a já jsem se s Miriam spojila. Zničehožnic, jak to tak bývá, zcela neromanticky,  přes Facebook.

A tak jsem teď tady..v Toskánsku, které zcela předčilo má přehnaná očekávání.
Včera ve Florencii ,  na náměstí della Signoria , když jsem seděla pod replikou Michelangelovy Meduzy, jsem pozorovala své dcery a byla jsem šťastná, že tu s nimi mohu být, že mohu cítit tu magickou krásu letního večera a svého života.


Jsem tu kvůli Miriam, protože jsme si slíbily, že se tento rok setkáme.  A to bude pozítří, v Sieně.
Jsme o 23 let starší, nevíme co jsme prožily..a já se těším až uvidím ten laskavý úsměv a dolíčky ve tvářích , mou učitelku, která založila v Sieně školu pro začínající literární autory.
Má angličtina od dob kurzu nepokročila, ale to není důležité.
Až budu sedět s Miriam v kavárně na náměstí v Sieně, budu vědět, že jsem překročila jeden malý velký schod ve svém životě..

A ten schod má své mnohoznačné jméno..naplnění.

středa 21. prosince 2011

Dnešní den, 21.12.2012


Sedím doma, v naší hale, která je už cítit vánočně a dívám se na převoz milovaného Václava Havla na hrad . Poprvé a naposled. Jsem ráda, že jsem opět mohla slyšet a vidět některé lidi, kteří k jeho životu patří. Venku sněží.


Anička si dnes vzala poprvé do školy podprsenku, kterou si před třemi dny koupila u vietnamců, když vybírala dárek pro svou kamarádku.

Johanka má svou první zkoušku na žurnalistice. Bydlí na nábřeží a já se těším, že za ní přijedu, že budu zase moci vnímat Prahu a svou dceru.

R. je u zubaře a zažívá nepříjemné pocity, pro něj možná jedny z nejhorších. Myslím na něj a jsem ráda, že se k tomu odhodlal.

Jakoby dnes začínal rok, pro který jsem si dala skutečně až populistické heslo..

" pravda a láska už vítězí nad lží a nenávistí..."


neděle 6. listopadu 2011

Politická


Už je to letos druhý rok, kdy cítím "změnu času"..takže se ráno budím dřív, než bych musela a večer zase padám o postele dřív, než by se mi líbilo.


Vlastně jsem ale chtěla psát o tom, jak jsem vstoupila do politiky.
Když se tak ohlídnu za posledními dvěma lety, tak se až divím..říkám tomu, že jsem myšlenkami přibitá k zemi..
Před dvěma lety jsem si totiž z neznámého důvodu poprvé v životě přečetla program jedné politické strany a z dalšího již zcela rozumem nepochopitelného důvodu jsem se hned internetově do té strany přihlásila. Možná jsem byla podvědomě ovlivněna mou mámou, která mi vždycky říkala, že když chci něco změnit, tak ať to hlavně dělám a jen nenadávám, bezpochyby jsou ve mě neprobádané ambice a touhy "měnit svět" ..samozřejmě dle mých představ :o) k lepšímu a především jsem najednou cítila potřebu "si to vyzkoušet".
Příkladů lidí, kteří to taky zkusili a pak víceméně rychleji či pomaleji to s naprostou frustrací vzdali znám totiž dost, a tak si moje ego říkalo..co je asi ve skutečnosti za tím?

Po nějaké době se mi místní již členové ozvali a začali jsme se scházet. Nesourodá skupinka lidí, kteří nikdy v politice nebyli, působila roztomile směšně.
Protože to ale byla skupinka nebývale důležitá pro vyšší patra již zkušených politických mazáků, začala skupinku nenápadně ovlivňovat, kamarádsky radit a hlavně ukazovat jak na to, aby někteří vhodní členové mohli ( pokud možno lehce a hlavně bez práce ) vystoupat do vyšího patra ke svým upřímným rádcům. Ti by jim pochopitelně rádi uvolnili místa a pokračovali v běhu do vyšších poschodí.
Jenže některým členům té maličké hloupé skupinky se to nějak nezdálo..začali si znovu číst ty hezké a vznešené věty, které je do skupinky přivedly, a protože to vesměs byli chytří lidé, tak začali říkat ostatním, že to je nějaké divné, že to nějak nešmakuje a začalo se mluvit o demokracii, svobodě jedince, o ideálech a mě to začalo bavit.
A pak přišly volby.
V naší skupince bylo už dost lidí, kteří chtěli ukázat , že to samozřejmě s tou demokracií jde a s nadšeným elánem se pustili do realizace vznešených vět v praxi. Svým výběrem kandidátů.
To už ale bylo opravdu moc. Velká skupina těch , kteří dávno pochopili, že o ideály pochopitelně nejde, nejprve mírumilovně naznačovala, pak lehce vyhrožovala a posléze s porušením mnohých pravidel(slušnosti i stanov) se bez větších problémů svých oponentů technicky zbavila.

K partě těch, kteří vědí " že to nemá stejně cenu" tak přibylo několik intelektuálů z našeho města ( nevím, jestli je to třeba zdůraznit, ale vyloučeni byli v podstatě pouze Ti, kteří se nějak projevovali, což byli vysokoškoláci či intelektuálové, v podstatě Ti, kteří vůbec nepotřebovali politiku ke svému uživení či seberealizaci ).
Mě tam ještě nechali..zdám se jim asi slabá , protože ženská. A navíc jsem zůstala de facto bez přátel, bez jejich opory.

No a to je vlastně skoro konec pohádky.

Útok na ego je to velký, člověk si skutečně připadá jako hlupák, jako ten který "něco zásadního nepochopil". Je to vynikající poučení, vyzkoušela jsem si to..resp. chápu to tak, že jsem si vyzkoušela komunismus v praxi, protože přesně tak to cítím.
Kdo nejde s námi jde proti nám ..

Frustrace je ale velká.Poznání, že ti lidé bez ideálů, sebeúcty, statečnosti , bez morálky nebo prostě jen ta mlčící šedá masa...nám ovlivňují životy mnohem víc, než tušíme.
Všichni Ti "svobodní "lidé, kteří se o politiku nezajímají, nechodí volit, opovrhují figurkami, které na ně s úměvem shlížejí z billboardů a "nechtějí mít s tou špínou politiky " nic společného jsou dle mého ve velmi těsných okovech, jen o nich nevědí.

Ale nejhorší na tom teď je , že když jsem do toho nahlídla, nemůžu to zatím vzdát.
Mám naštěstí úžasný dar..i když cítím často hořkost a znechucení až fyzické nad tím, jaké lidi potkávám, stále je beru..třeba jako pacienty. Taky někteří smrdí a jsou odporní .
A tak unesu leckterý útok na mé ego, neboť chápu že Ti , co si myslí, že mají moc, jsou vlastně také nemocní. Sami sebou.
Zůstala jsem zatím.
Ale už jen ze strachu.

Ze strachu, že tam nezůstane nikdo, kdo by to alespoň v případě nutnosti třeba zveřejnil.


sobota 5. listopadu 2011

Nemůžu se nakopnout..


Díky Liško..za Tvůj komentář. Protože zkouším něco napsat.

Bylo to kdysi prima, zapisovat si sebe.
Jenže pak se něco stalo..nevím co, ale přestalo se mi chtít cokoliv dělat.

Takhle vstanu a sednu k počítači, třeba v sobotu ráno , jako vždy s kafem, když ještě všichni spí, tak jako dřív..jenže nic. Když chci psát, tak se mi zoufale přestane chtít, protože mi to připadá TAK ZBYTEČNÝ.
Nechce se mi dělat nic, ale tak silně, že to nepřekonám..vlastně jen pracuju..já vím, že BYCH MOHLA nahlížet optimisticky na to co žiju, že když to budu zkoušet, když se k tomu alespoň TROCHU DONUTÍM, tak se to změní a život dostane barevnější tony..

Možná je to tím, že jsem odešla z těch Jánek. Hory mi chybí.

A přitom..máme to tu všechno fajn, hezkej byt na náměstí s velkou terasou a blízko lesoparku, taky práce se daří až moc, práce je vlastně nad hlavu , začínám víc a víc pronikat do podnikání, teď s R. zakládáme s.r.o. a možná budeme kupovat další s.r.o. a pak bych měla dokonce i zaměstnance..nepřála jsem si kdysi to všechno?

Rozum mi říká buď šťastná, že máš práci, že máš taky nějaký ty ambice a nápady, že jsi zdravá Ty i děti..buď spokojená přece!

Někdy si vzpomenu na svůj..no snad to byl sen nebo vzpomínka..
Seděla jsem v nějakém venkovním hledišti, byl podzim a vítr mi cuchal vlasy.Na sobě takovej ten kabát s vysokým límcem, kam si můžu schovat tvář..
Měla jsem všechno, vše co mi prolítlo mozkem jsem dosáhla..lehce a bez větších překážek.
Tím jsem byla celistvá a uspokojená.


V tom hledišti jsem ale byla prázdná a sama..a o tom to celé bylo.


úterý 16. února 2010

Volný den


V domě kde pracuju dneska nejde elektřina..a já mám volný den.


Jen jsem to zjistila, můj mozek předložil plán "nedodělaných povinností"-objednat se na gyndu, k zubaři, zajet k jedný imobilní pacientce, vyřídit hromádku různých úřednických upozornění na mým stole..
Nic z toho jsem ale ve skutečnosti neudělala. Nikam se neobjednala.

Včera večer jsem se rozhodla, že dnes ráno opravdu, ale doopravdy , půjdu lyžovat.Pěkně sama, hned časně. Bez ohledu na počasí.
Dnes ráno jsem vstala jako obvykle, přesto..bylo to jiný v tý jemný radosti , že "nemusim", skočila jsem pro teplý pečivo.. vzala si první dvě tablety z čínský mediciny, udělala svačiny a vyjímečně odvezla obě holky do škol.

Pak začalo vlastní volno.
V kuchyni byl R. , vychutnala jsem si společný kafe a to čerstvý pečivo s máslem a v hloubi hlavy zkoumala nechuť jet na ty lyže..viděla jsem se v autě, v lanovce(kterou těžko snáším), na zamlžený hoře s dobrým sněhem..cítila jsem jak sjíždím a moc neovládám lyže, cítila jsem unavený nohy.
A věděla už, že nepojedu..jako už tolikrát. Nastala úleva, že sport dnes ne.

Poklidila jsem v pokojíkách, ustlala holkám, procházela bytem a sbírala použité nádobí, a stále cítila ten příjemnej klid...půjdu vyměnit nový šusťáky (koupila jsem si pánský), pochodím po městě, pokoukám v počítači..jen tak.

Přišel za mnou R. Namasíroval mi záda a pak jsme se fantasticky pomilovali.
Když jsem šla do koupelny, cítila jsem to svý tělo a radost a mládí a říkala jsem si, že bych třeba mohla jít na pedikuru nebo ke kadeřnici, najednou jsem se chtěla vyšlechtit, ozdobit..a přišlo mi to jako bezvadná náplň času. Být krásná, žádoucí, odpočatá. Pro sebe a svou rodinu.

Taky mi napadlo napsat příspěvek..

Je mi fajn a do těla se vkrádá mírné napětí..že to brzo skončí.

Ale dneska, dneska je to úžasný.


čtvrtek 27. srpna 2009

Povzdech..


Jsem pojištěncem VZP.Stejně jako mé děti, rodiče, sestra, většina mých známých a přátel..zkrátka stejně jako mnoho těch, kteří jsou v podstatě zdraví, lékaře nepotřebují, o politiku zdravotních pojišťoven se nezajímají a tudíž možná ani nevědí, kolik a jaké jsou nabídky na trhu zdravotních pojišťoven.

Chápu je..neboť chápu každého, kdo se snaží nemít pokud možno nic do činění se současnou byrokracií v našem státě.
Jsem lékařka a navíc soukromá...čímž se moje situace výrazně liší od ostatních, kteří nemají o dění v této oblasti veřejného života ani potuchy.
Dnešního rána jsem čekala na zástupce vedení VZP v našem kraji a z dlouhé chvíle jsem listovala časopisem pro pojištěnce, který pravidelně dostáváme i do našich schránek.S radostí jsem četla úvodní článěk ředitele VZP o tom, že peněz na kvalitní péči je dost a srovnatelná nabídka služeb pro pojištěnce VZP ve srovnání s jinými pojišťovnami , je jedním z hlavních cílů politiky VZP. Pocit, že jsem tedy na správném místě, se po hodině jednání změnil v melancholii neúspěchu.Zkusím srozumitelně popsat proč.

Před 2 lety proběhlo výběrové řízení na ordinaci lékaře v mém městě, kterého se zúčastnili 3 lékaři. Jeden se pokoušel o uzavření smlouvy 5 let(říkejme mu A), jeden 3/4 roku a byl na této akci potřetí( to je B) a jeden se účastnil tohoto jednání poprvé, navíc pouze jako garant zdravotnického zařízení, které o smlouvu žádalo( lékař C). Velmi neočekávaně tímto řízením prošli všichni žádající, což byla v té době věc nevídaná a to v pořadí l. lékař C, 2.lékař A a 3. lékař B. Všichni dostali možnost mít s VZP úvazek O,2 a vrhli se do podnikaní.
Po roce zkušeností zažádal lékař C o změnu smlouvy na celý úvazek a zároveň o smlouvu na 5 fyzioterapeutů, ( což je pro znalce prostředí synonymum pro " zlatý důl") a tuto smlouvu neprodleně dostal. Lékař B zažádal o smlouvu na O,5 úvazek měsíc poté a dostalo se mu odpovědi, že kapacita v okrese je již naplněna díky smlouvě lékaře C, což se zdá logické. LékařA po celý tento rok o praxi neusiloval, zvolil cestu manažerského místa , ale nakonec se rozhodl, že přeci štěstí v soukromé sféře zkusí a tudíž i on zažádal o smlouvu na plný úvazek..a ejhle, tato smlouva s ním byla neprodleně uzavřena.
Lékař B z toho byl celý paf, a proto opakovaně bombardoval VZP dotazy o dalším možném navýšení svého úvazku, neboť jeho ordinace byla na týdny dopředu objednaná a přitom jeho služby ( které po přečtení časopisu pro VZP pojištěnce našel na stránce pro nadstandartní služby nabízené v budoucnu ) byly nadstandartní už teď. Námatkou jen.. objednávání on line i zdarma po telefonu, žádné čekání v čekárně, poradna zdarma pro klienty, vycházení informačního bulletinu pro pacienty apod.. nehledě na vzrůstající oblíbenost lékaře ve městě.
A tak dnes seděl lékař B na VZP a dožadoval se vysvětlení, jak to tedy s těmi službami je, jaké jsou jeho vyhlídky v soukromé sféře našeho zdravotnictví a dozvěděl se např. že jeho případ je zcela malicherný..neboť tato "velká firma" nemá obavu z velkého odlivu pojištěnců ze svých řad. Spojení velká firma se samolibě neslo celým jednáním, kdy byla řečena slova jako, že VZP nesleduje kvalitu práce lékařů, ale pouze data, tedy ekonomické ukazatele a dle nich hodnotí, dále že i v případě, že by všichni klienti lékaře B přestoupili k jiné pojišťovně , což by v tuto dobu znamenalo pro VZP cca ztrátu přes 7000000 ročně , je tato částka vzhledem k opět " velikosti firmy" zanedbatelná. Dále představitel vedení krajské pobočky popisoval příběhy jiných lékařů, kteří proto, aby s nimi uzavřela VZP smlouvu udělaly " více", v jednom případě se to týkalo lékaře , který svou praxi vedl zcela zdarma 2 roky , včetně hrazení léčiv a když už "to chtěl vzdát", tak VZP uznala, že si to zaslouží a smlouvu uzavřela, či jiná lékařka, která po pohrůžce ,že během měsíce převede k jiné pojišťovně lOOO klientů a dosáhla čísla 800, byla oceněna jako opravdu nebezpečná a tudíž s ní smlouva uzavřena byla. Dozvěděl se také, že pojišťovna není tržní prostředí a někdo si( bez ohledu jak svou praxi vede) Černého Petra vytáhnout musí.. v tomto případě to bohužel je lékař B. Důvody proč právě tento lékař nebyly vysvětleny, argumenty , proč byli preferování lékaři C a A nebyly objasněny. Takové příhody se zdají být zřejmě v pořádku, ale lékař B byl z takových informací konsternován.
Vyplývala z toho totiž únavná představa, kolik času bude muset investovat do toho, aby své klienty VZP přeregistroval k jiné pojišťovně, aby je informoval o tom, jaké výhody a nevýhody VZP nabízí, představa , že bude muset agitovat pro jiné "menší a snad pružnější firmy" zcela zdarma byla ubíjející, neboť lékař B měl především rád svou práci a chtěl jí věnovat celý čas svého pracovního dne.
Nicméně tato nutnost, podpořená souhlasným pokyvováním zástupce vedení VZP ( z kterého vyplývalo.."stejně na to nebudeš mít čas" ), vyplynula jako jediné možné řešení situace pro lékaře B.
A tak jel lékař B do svého města, spěchal do své ordinace, kde bude do večera ošetřovat pacienty, kteří si ho vybrali, s velmi smíšenými pocity.

Lékař B jsem já, jak jistě není nesnadné pochopit.
Cestou domů z krajského města jsem myslela na to, jestli se mám unavovat popisováním této drobné příhody v kotli každodenních informací, které se nám valí do hlavy, jestli nemám být "nad věcí" jako už tolikrát ve svém životě a uvědomila jsem si, že to " nad věcí" je jen lenost a strach vyjadřovat své názory, bojovat za svá práva a snažit se žít slušně, čestně ale spravedlivě.
I když ( jak řekl vysoký manager VZP) spravedlnost v pojišťovně nehledejte.
A tak se pustím do boje, ve svém městě, na vyšších místech, na Facebooku, na svém blogu, na pojišťovnách.Budu zveřejňovat, informovat, agitovat.
Půjdu se přehlásit k jiné pojišťovně, neboť myslím na to, že většina lidí netuší, že každá pojišťovna vyinkasuje za jednoho svého pojištěnce něco přes 20000 Kč ročně.

A to není zanedbatelné, viďte..

úterý 26. května 2009

Rekapitulace

Leden1998. Mlha je tak hustá, že nejsou vidět krajnice a člověk si není jistý hranicemi svého světa, jedu poprvé směr Janské Lázně, sevřený pocit v těle a strach z okolní neprůhlednosti se stává později pochopeným strachem z příštích jedenácti let přede mnou. Projíždím Choustníkovým Hradištěm s od té doby již trvalým údivem nad tím názvem, vyjíždím ze zatáčky před Kocbeřemi a vyjedu z mlhy do jasu, který mě ohromil.Slunce.

Janské Lázně mi učarovaly úplně vším..sjíždím silničkou do zákazu vjezdu a vidím tehdy ještě zapomenutý svět, panoptikum nemoci a zdraví, obraz tichých domů, majestátních lesů, toho zvláštně modrého nebe a klidu. Toho prvního dne nepotkám živáčka a netuším ještě, že za tím zdánlivým klidem se skrývá svět plný paradoxů, který se stal mým poznáním a domovem.

Nemám žádná očekávání, jen opravdu dobrý pocit..a snad proto se mé žití tady rozvíjí jako rotující spirála.

Zkusím si život s mou první Láskou..a všechna má (tak dětinská) očekávání se zcuknou do směšného chuchvalce šedivého zklamání, hloupě zakaboněná svou nevědomostí i objevením naší rozdílnosti.Je to jako častý místní vítr a déšť jen zřídkakdy projasněný tím tak teplým a jásavým horským sluncem. Tisíckrát promiň za to zklamání, za ten Podvod. Nevěděla jsem.Nechtěla jsem. A bála jsem se.

Vím, že váhy jsou vyrovnané..a i Ty to víš.

Květen 1999..a na světě je moje Anička.Zachránila jsi mi život a já to vím.Prožívám díky Tobě krásné tři roky se svou přítelkyní Irenou, čas nekonečných návštěv, ženských řečí a smíchu, neuvěřitelný život zcela bez peněz a přitom se "to vždycky nějak udělalo", prožíváme dobu nabitou událostmi, zdánlivě těžkou dobu Tvých kyčlí a operací, dobu Johanky a jejího vstupu na horskou základní školu, dobu plnou jiskřivého sněhu , vichřic a nádherných pohledů z našeho vysokého okna do údolí zbarveného tisíci barvami všech těch nocí a rán, všech těch ročních období ..okořeněnou nakonec tak legračním rozvodem s Tvým tátou a zakončenou touhou po lásce a vztahem , který byl jen smutným pokusem o její naplnění.

Trápila jsem se... až do setkání s moudrým Kopřivou, který mi přinesl poznání toho, že svět je krásné místo, kde nikdo nikomu neubližuje, kde každé slovo, čin i pocit (se všemi jejich důsledky) patří jen každému z nás.

Jánky..setkávám se s těmi "obyčejnými lidmi s neobyčejnými příběhy", každý si píšeme ten svůj.Proč mám jen pocit, že ty příběhy poznané v tomto místě jsou opravdu ..jiné, opravdu neobyčejné. Kéž bych je byla zachytila..ty příběhy o tom, jak se dá žít s tělem, které nesplňuje parametry krásy a představu pohody, jak se dá doopravdy žít každý den a hodinu, bez zbytečných slov.
Jsem vděčná za to, že jsem mohla poznat vás, své pacienty. Dali jste mi mnoho moudrosti a já nelituji té tíhy, smutku a zoufalství, které jsem občas měla možnost zahlédnout ve vystrašených očích, stejně jako nelituji času, kdy jsem mohla sdílet vaše obavy, prožívat vaše úspěchy a usmívat se nad tím černým humorem , který se může stát tím jediným majákem v rozbouřeném moři. Nasmála jsem se hodně. Dali jste mi knihy, úsměvy a uznání. A básničky. Dali jste mi pocit, že jsem vyjímečná a dobrá, že jsem důležitým přínosem pro váš život.Dali jste mi pocit smysluplnosti mé práce. Našlapuji tiše po lázeňských chodbách, jakobych už tu nebyla, nechci se loučit..ty poslední tři dny.Je mi teskno.

Našla jsem tady přátele. Mé kamarádky, mé spolupracovnice.Svět sám pro sebe , respektující zvláštnosti tohoto místa, nezištné pomoci, nekonečného a nevysvětlitelného humoru na úkor druhých, práce v prostředí "vlády dělnické třídy" , ve skanzenu minulosti. Jsou jen dvě možnosti..vztek nebo humor.Většinou volíme tu druhou. Anebo tu třetí. Odejít odsud.

Desítky pěšin v lesích, cestiček, cest, zkratek a tajných míst. Mám je spojené hlavně s dětmi, připomínají mi tu krásu hor, kterou člověk buď cítí nebo ne. Je nepopsatelná. Je to Síla,Ochrana,Poučení. Škola života, kterou jste získaly do svého života jako základ..a já jsem vděčná osudu za to, že vám to umožnil. Budeme si je vždy pamatovat..ty Stromy.Ty ohňostroje s hudbou. Tu naši jednu ulici i stíny stromů. Tu pokořenou Kolonádu.Tu nezaměnitelnou chuť vynikající vody v Prameníku. Naše kino.Black Hill. Cukrárnu s Adamcem.Domov.Lesňák. Střední hřeben. Bolkov s tím nejkrásnějším místem.Magmu. Večernici. Efko.Hoffmanky. Alenku s Táňou a (Honzou)..altánek s bubny. A Lesanku . To útočiště citů a Tvůj začátek, Johanko.Každoroční Cimrmany a lyžování s Luďkem. Duncan a všechny, kteří se rozhodli právě tady se usadit.Janu s Agátou. A náš krátce nový byt s terasami, lesem a jezírkem, kde jsem já domov nenašla..snad kvůli..němu ?

Říjen 2006, do mého života vstupuje opět Láska, ta moje poslední. Přináší sebou tolik změn, že je nelze popsat. Měním se já, můj život nabere nečekané obrátky, chutě návratu z lesů.
Ponořím se do kombinace tvorby vysněného vztahu, užaslého pozorování zcela nové dimenze soužití a prozaicky zemitých ambicí, měním bydlení, pouštím se do světa úřadů, podnikání, jednání, faktur..chci náhle najít ještě jednou seberealizaci, chci změnu.Je to nečekané, ale děje se to.Můj život se stává kolotočem povinností, únavy, bolestí zad a špatné nálady. Jánky už nejsou kouzelným místem ke snění..stávají se soumrakem při cestě domů z ordinace, svítícím oknem ve tmě spících domácností, stávají se místem, které přestávám žít.Nemám na nic čas..a tam někde v pokojíkách v tom krásném bytě jsou i mé dcery se svými světy.Chybí mi. Čím dál víc.

Červenec 2008, slavím své 40 tiny..a cítím svou prázdnotu, roztěkanost a nespokojenost.Už vím, že se blíží změna, ale nechci ji vědět.Vzpomínky jsou mi drahé a nejistota nepoznaného je ještě cítit cizotou.

A tak přišel květen 2009 a stejně jako se mi "stal" příjezd do toho mého Místa, "stal se " mi i odchod z něj.
Myslím, že to, co je pro nás určeno, se děje lehce.

A já teď lehce a zničehonic bydlím v Trutnově u náměstí, zbývají mi poslední dva dny práce, která mi dala velký díl sebe sama a otvírám další kapitolu života, která by se mohla jmenovat.."to jsi ještě nezkusila"

Těším se už na ten jiný život..protože pro mě je opravdu nový. Jedenáct let jsem si třídila myšlenky..a teď některé z nich chci žít.

Držím si palce.