Pomalý příliv

Dnešní den, 21.12.2012

2011-12-21T09:23:00.009+01:00

Sedím doma, v naší hale, která je už cítit vánočně a dívám se na převoz milovaného Václava Havla na hrad . Poprvé a naposled. Jsem ráda, že jsem opět mohla slyšet a vidět některé lidi, kteří k jeho životu patří. Venku sněží.

Anička si dnes vzala poprvé do školy podprsenku, kterou si před třemi dny koupila u vietnamců, když vybírala dárek pro svou kamarádku.

Johanka má svou první zkoušku na žurnalistice. Bydlí na nábřeží a já se těším, že za ní přijedu, že budu zase moci vnímat Prahu a svou dceru.

R. je u zubaře a zažívá nepříjemné pocity, pro něj možná jedny z nejhorších. Myslím na něj a jsem ráda, že se k tomu odhodlal.

Jakoby dnes začínal rok, pro který jsem si dala skutečně až populistické heslo..

" pravda a láska už vítězí nad lží a nenávistí..."

Politická

2011-11-06T08:53:00.010+01:00

Už je to letos druhý rok, kdy cítím "změnu času"..takže se ráno budím dřív, než bych musela a večer zase padám o postele dřív, než by se mi líbilo.

Vlastně jsem ale chtěla psát o tom, jak jsem vstoupila do politiky.
Když se tak ohlídnu za posledními dvěma lety, tak se až divím..říkám tomu, že jsem myšlenkami přibitá k zemi..
Před dvěma lety jsem si totiž z neznámého důvodu poprvé v životě přečetla program jedné politické strany a z dalšího již zcela rozumem nepochopitelného důvodu jsem se hned internetově do té strany přihlásila. Možná jsem byla podvědomě ovlivněna mou mámou, která mi vždycky říkala, že když chci něco změnit, tak ať to hlavně dělám a jen nenadávám, bezpochyby jsou ve mě neprobádané ambice a touhy "měnit svět" ..samozřejmě dle mých představ :o) k lepšímu a především jsem najednou cítila potřebu "si to vyzkoušet".
Příkladů lidí, kteří to taky zkusili a pak víceméně rychleji či pomaleji to s naprostou frustrací vzdali znám totiž dost, a tak si moje ego říkalo..co je asi ve skutečnosti za tím?

Po nějaké době se mi místní již členové ozvali a začali jsme se scházet. Nesourodá skupinka lidí, kteří nikdy v politice nebyli, působila roztomile směšně.
Protože to ale byla skupinka nebývale důležitá pro vyšší patra již zkušených politických mazáků, začala skupinku nenápadně ovlivňovat, kamarádsky radit a hlavně ukazovat jak na to, aby někteří vhodní členové mohli ( pokud možno lehce a hlavně bez práce ) vystoupat do vyšího patra ke svým upřímným rádcům. Ti by jim pochopitelně rádi uvolnili místa a pokračovali v běhu do vyšších poschodí.
Jenže některým členům té maličké hloupé skupinky se to nějak nezdálo..začali si znovu číst ty hezké a vznešené věty, které je do skupinky přivedly, a protože to vesměs byli chytří lidé, tak začali říkat ostatním, že to je nějaké divné, že to nějak nešmakuje a začalo se mluvit o demokracii, svobodě jedince, o ideálech a mě to začalo bavit.
A pak přišly volby.
V naší skupince bylo už dost lidí, kteří chtěli ukázat , že to samozřejmě s tou demokracií jde a s nadšeným elánem se pustili do realizace vznešených vět v praxi. Svým výběrem kandidátů.
To už ale bylo opravdu moc. Velká skupina těch , kteří dávno pochopili, že o ideály pochopitelně nejde, nejprve mírumilovně naznačovala, pak lehce vyhrožovala a posléze s porušením mnohých pravidel(slušnosti i stanov) se bez větších problémů svých oponentů technicky zbavila.

K partě těch, kteří vědí " že to nemá stejně cenu" tak přibylo několik intelektuálů z našeho města ( nevím, jestli je to třeba zdůraznit, ale vyloučeni byli v podstatě pouze Ti, kteří se nějak projevovali, což byli vysokoškoláci či intelektuálové, v podstatě Ti, kteří vůbec nepotřebovali politiku ke svému uživení či seberealizaci ).
Mě tam ještě nechali..zdám se jim asi slabá , protože ženská. A navíc jsem zůstala de facto bez přátel, bez jejich opory.

No a to je vlastně skoro konec pohádky.

Útok na ego je to velký, člověk si skutečně připadá jako hlupák, jako ten který "něco zásadního nepochopil". Je to vynikající poučení, vyzkoušela jsem si to..resp. chápu to tak, že jsem si vyzkoušela komunismus v praxi, protože přesně tak to cítím.
Kdo nejde s námi jde proti nám ..

Frustrace je ale velká.Poznání, že ti lidé bez ideálů, sebeúcty, statečnosti , bez morálky nebo prostě jen ta mlčící šedá masa...nám ovlivňují životy mnohem víc, než tušíme.
Všichni Ti "svobodní "lidé, kteří se o politiku nezajímají, nechodí volit, opovrhují figurkami, které na ně s úměvem shlížejí z billboardů a "nechtějí mít s tou špínou politiky " nic společného jsou dle mého ve velmi těsných okovech, jen o nich nevědí.

Ale nejhorší na tom teď je , že když jsem do toho nahlídla, nemůžu to zatím vzdát.
Mám naštěstí úžasný dar..i když cítím často hořkost a znechucení až fyzické nad tím, jaké lidi potkávám, stále je beru..třeba jako pacienty. Taky někteří smrdí a jsou odporní .
A tak unesu leckterý útok na mé ego, neboť chápu že Ti , co si myslí, že mají moc, jsou vlastně také nemocní. Sami sebou.
Zůstala jsem zatím.
Ale už jen ze strachu.

Ze strachu, že tam nezůstane nikdo, kdo by to alespoň v případě nutnosti třeba zveřejnil.

Nemůžu se nakopnout..

2011-11-05T19:50:00.008+01:00

Díky Liško..za Tvůj komentář. Protože zkouším něco napsat.
Bylo to kdysi prima, zapisovat si sebe.
Jenže pak se něco stalo..nevím co, ale přestalo se mi chtít cokoliv dělat.

Takhle vstanu a sednu k počítači, třeba v sobotu ráno , jako vždy s kafem, když ještě všichni spí, tak jako dřív..jenže nic. Když chci psát, tak se mi zoufale přestane chtít, protože mi to připadá TAK ZBYTEČNÝ.
Nechce se mi dělat nic, ale tak silně, že to nepřekonám..vlastně jen pracuju..já vím, že BYCH MOHLA nahlížet optimisticky na to co žiju, že když to budu zkoušet, když se k tomu alespoň TROCHU DONUTÍM, tak se to změní a život dostane barevnější tony..

Možná je to tím, že jsem odešla z těch Jánek. Hory mi chybí.

A přitom..máme to tu všechno fajn, hezkej byt na náměstí s velkou terasou a blízko lesoparku, taky práce se daří až moc, práce je vlastně nad hlavu , začínám víc a víc pronikat do podnikání, teď s R. zakládáme s.r.o. a možná budeme kupovat další s.r.o. a pak bych měla dokonce i zaměstnance..nepřála jsem si kdysi to všechno?

Rozum mi říká buď šťastná, že máš práci, že máš taky nějaký ty ambice a nápady, že jsi zdravá Ty i děti..buď spokojená přece!

Někdy si vzpomenu na svůj..no snad to byl sen nebo vzpomínka..
Seděla jsem v nějakém venkovním hledišti, byl podzim a vítr mi cuchal vlasy.Na sobě takovej ten kabát s vysokým límcem, kam si můžu schovat tvář..
Měla jsem všechno, vše co mi prolítlo mozkem jsem dosáhla..lehce a bez větších překážek.
Tím jsem byla celistvá a uspokojená.

V tom hledišti jsem ale byla prázdná a sama..a o tom to celé bylo.

Volný den

2010-02-16T10:38:00.009+01:00

V domě kde pracuju dneska nejde elektřina..a já mám volný den.

Jen jsem to zjistila, můj mozek předložil plán "nedodělaných povinností"-objednat se na gyndu, k zubaři, zajet k jedný imobilní pacientce, vyřídit hromádku různých úřednických upozornění na mým stole..
Nic z toho jsem ale ve skutečnosti neudělala. Nikam se neobjednala.

Včera večer jsem se rozhodla, že dnes ráno opravdu, ale doopravdy , půjdu lyžovat.Pěkně sama, hned časně. Bez ohledu na počasí.
Dnes ráno jsem vstala jako obvykle, přesto..bylo to jiný v tý jemný radosti , že "nemusim", skočila jsem pro teplý pečivo.. vzala si první dvě tablety z čínský mediciny, udělala svačiny a vyjímečně odvezla obě holky do škol.

Pak začalo vlastní volno.
V kuchyni byl R. , vychutnala jsem si společný kafe a to čerstvý pečivo s máslem a v hloubi hlavy zkoumala nechuť jet na ty lyže..viděla jsem se v autě, v lanovce(kterou těžko snáším), na zamlžený hoře s dobrým sněhem..cítila jsem jak sjíždím a moc neovládám lyže, cítila jsem unavený nohy.
A věděla už, že nepojedu..jako už tolikrát. Nastala úleva, že sport dnes ne.

Poklidila jsem v pokojíkách, ustlala holkám, procházela bytem a sbírala použité nádobí, a stále cítila ten příjemnej klid...půjdu vyměnit nový šusťáky (koupila jsem si pánský), pochodím po městě, pokoukám v počítači..jen tak.

Přišel za mnou R. Namasíroval mi záda a pak jsme se fantasticky pomilovali.
Když jsem šla do koupelny, cítila jsem to svý tělo a radost a mládí a říkala jsem si, že bych třeba mohla jít na pedikuru nebo ke kadeřnici, najednou jsem se chtěla vyšlechtit, ozdobit..a přišlo mi to jako bezvadná náplň času. Být krásná, žádoucí, odpočatá. Pro sebe a svou rodinu.

Taky mi napadlo napsat příspěvek..

Je mi fajn a do těla se vkrádá mírné napětí..že to brzo skončí.

Ale dneska, dneska je to úžasný.

Povzdech..

2009-08-27T10:29:00.002+02:00

Jsem pojištěncem VZP.Stejně jako mé děti, rodiče, sestra, většina mých známých a přátel..zkrátka stejně jako mnoho těch, kteří jsou v podstatě zdraví, lékaře nepotřebují, o politiku zdravotních pojišťoven se nezajímají a tudíž možná ani nevědí, kolik a jaké jsou nabídky na trhu zdravotních pojišťoven.
Chápu je..neboť chápu každého, kdo se snaží nemít pokud možno nic do činění se současnou byrokracií v našem státě.
Jsem lékařka a navíc soukromá...čímž se moje situace výrazně liší od ostatních, kteří nemají o dění v této oblasti veřejného života ani potuchy.
Dnešního rána jsem čekala na zástupce vedení VZP v našem kraji a z dlouhé chvíle jsem listovala časopisem pro pojištěnce, který pravidelně dostáváme i do našich schránek.S radostí jsem četla úvodní článěk ředitele VZP o tom, že peněz na kvalitní péči je dost a srovnatelná nabídka služeb pro pojištěnce VZP ve srovnání s jinými pojišťovnami , je jedním z hlavních cílů politiky VZP. Pocit, že jsem tedy na správném místě, se po hodině jednání změnil v melancholii neúspěchu.Zkusím srozumitelně popsat proč.

Před 2 lety proběhlo výběrové řízení na ordinaci lékaře v mém městě, kterého se zúčastnili 3 lékaři. Jeden se pokoušel o uzavření smlouvy 5 let(říkejme mu A), jeden 3/4 roku a byl na této akci potřetí( to je B) a jeden se účastnil tohoto jednání poprvé, navíc pouze jako garant zdravotnického zařízení, které o smlouvu žádalo( lékař C). Velmi neočekávaně tímto řízením prošli všichni žádající, což byla v té době věc nevídaná a to v pořadí l. lékař C, 2.lékař A a 3. lékař B. Všichni dostali možnost mít s VZP úvazek O,2 a vrhli se do podnikaní.
Po roce zkušeností zažádal lékař C o změnu smlouvy na celý úvazek a zároveň o smlouvu na 5 fyzioterapeutů, ( což je pro znalce prostředí synonymum pro " zlatý důl") a tuto smlouvu neprodleně dostal. Lékař B zažádal o smlouvu na O,5 úvazek měsíc poté a dostalo se mu odpovědi, že kapacita v okrese je již naplněna díky smlouvě lékaře C, což se zdá logické. LékařA po celý tento rok o praxi neusiloval, zvolil cestu manažerského místa , ale nakonec se rozhodl, že přeci štěstí v soukromé sféře zkusí a tudíž i on zažádal o smlouvu na plný úvazek..a ejhle, tato smlouva s ním byla neprodleně uzavřena.
Lékař B z toho byl celý paf, a proto opakovaně bombardoval VZP dotazy o dalším možném navýšení svého úvazku, neboť jeho ordinace byla na týdny dopředu objednaná a přitom jeho služby ( které po přečtení časopisu pro VZP pojištěnce našel na stránce pro nadstandartní služby nabízené v budoucnu ) byly nadstandartní už teď. Námatkou jen.. objednávání on line i zdarma po telefonu, žádné čekání v čekárně, poradna zdarma pro klienty, vycházení informačního bulletinu pro pacienty apod.. nehledě na vzrůstající oblíbenost lékaře ve městě.
A tak dnes seděl lékař B na VZP a dožadoval se vysvětlení, jak to tedy s těmi službami je, jaké jsou jeho vyhlídky v soukromé sféře našeho zdravotnictví a dozvěděl se např. že jeho případ je zcela malicherný..neboť tato "velká firma" nemá obavu z velkého odlivu pojištěnců ze svých řad. Spojení velká firma se samolibě neslo celým jednáním, kdy byla řečena slova jako, že VZP nesleduje kvalitu práce lékařů, ale pouze data, tedy ekonomické ukazatele a dle nich hodnotí, dále že i v případě, že by všichni klienti lékaře B přestoupili k jiné pojišťovně , což by v tuto dobu znamenalo pro VZP cca ztrátu přes 7000000 ročně , je tato částka vzhledem k opět " velikosti firmy" zanedbatelná. Dále představitel vedení krajské pobočky popisoval příběhy jiných lékařů, kteří proto, aby s nimi uzavřela VZP smlouvu udělaly " více", v jednom případě se to týkalo lékaře , který svou praxi vedl zcela zdarma 2 roky , včetně hrazení léčiv a když už "to chtěl vzdát", tak VZP uznala, že si to zaslouží a smlouvu uzavřela, či jiná lékařka, která po pohrůžce ,že během měsíce převede k jiné pojišťovně lOOO klientů a dosáhla čísla 800, byla oceněna jako opravdu nebezpečná a tudíž s ní smlouva uzavřena byla. Dozvěděl se také, že pojišťovna není tržní prostředí a někdo si( bez ohledu jak svou praxi vede) Černého Petra vytáhnout musí.. v tomto případě to bohužel je lékař B. Důvody proč právě tento lékař nebyly vysvětleny, argumenty , proč byli preferování lékaři C a A nebyly objasněny. Takové příhody se zdají být zřejmě v pořádku, ale lékař B byl z takových informací konsternován.
Vyplývala z toho totiž únavná představa, kolik času bude muset investovat do toho, aby své klienty VZP přeregistroval k jiné pojišťovně, aby je informoval o tom, jaké výhody a nevýhody VZP nabízí, představa , že bude muset agitovat pro jiné "menší a snad pružnější firmy" zcela zdarma byla ubíjející, neboť lékař B měl především rád svou práci a chtěl jí věnovat celý čas svého pracovního dne.
Nicméně tato nutnost, podpořená souhlasným pokyvováním zástupce vedení VZP ( z kterého vyplývalo.."stejně na to nebudeš mít čas" ), vyplynula jako jediné možné řešení situace pro lékaře B.
A tak jel lékař B do svého města, spěchal do své ordinace, kde bude do večera ošetřovat pacienty, kteří si ho vybrali, s velmi smíšenými pocity.

Lékař B jsem já, jak jistě není nesnadné pochopit.
Cestou domů z krajského města jsem myslela na to, jestli se mám unavovat popisováním této drobné příhody v kotli každodenních informací, které se nám valí do hlavy, jestli nemám být "nad věcí" jako už tolikrát ve svém životě a uvědomila jsem si, že to " nad věcí" je jen lenost a strach vyjadřovat své názory, bojovat za svá práva a snažit se žít slušně, čestně ale spravedlivě.
I když ( jak řekl vysoký manager VZP) spravedlnost v pojišťovně nehledejte.
A tak se pustím do boje, ve svém městě, na vyšších místech, na Facebooku, na svém blogu, na pojišťovnách.Budu zveřejňovat, informovat, agitovat.
Půjdu se přehlásit k jiné pojišťovně, neboť myslím na to, že většina lidí netuší, že každá pojišťovna vyinkasuje za jednoho svého pojištěnce něco přes 20000 Kč ročně.

A to není zanedbatelné, viďte..

Rekapitulace

2009-05-26T11:45:00.009+02:00

Leden1998. Mlha je tak hustá, že nejsou vidět krajnice a člověk si není jistý hranicemi svého světa, jedu poprvé směr Janské Lázně, sevřený pocit v těle a strach z okolní neprůhlednosti se stává později pochopeným strachem z příštích jedenácti let přede mnou. Projíždím Choustníkovým Hradištěm s od té doby již trvalým údivem nad tím názvem, vyjíždím ze zatáčky před Kocbeřemi a vyjedu z mlhy do jasu, který mě ohromil.Slunce.

Janské Lázně mi učarovaly úplně vším..sjíždím silničkou do zákazu vjezdu a vidím tehdy ještě zapomenutý svět, panoptikum nemoci a zdraví, obraz tichých domů, majestátních lesů, toho zvláštně modrého nebe a klidu. Toho prvního dne nepotkám živáčka a netuším ještě, že za tím zdánlivým klidem se skrývá svět plný paradoxů, který se stal mým poznáním a domovem.

Nemám žádná očekávání, jen opravdu dobrý pocit..a snad proto se mé žití tady rozvíjí jako rotující spirála.

Zkusím si život s mou první Láskou..a všechna má (tak dětinská) očekávání se zcuknou do směšného chuchvalce šedivého zklamání, hloupě zakaboněná svou nevědomostí i objevením naší rozdílnosti.Je to jako častý místní vítr a déšť jen zřídkakdy projasněný tím tak teplým a jásavým horským sluncem. Tisíckrát promiň za to zklamání, za ten Podvod. Nevěděla jsem.Nechtěla jsem. A bála jsem se.

Vím, že váhy jsou vyrovnané..a i Ty to víš.

Květen 1999..a na světě je moje Anička.Zachránila jsi mi život a já to vím.Prožívám díky Tobě krásné tři roky se svou přítelkyní Irenou, čas nekonečných návštěv, ženských řečí a smíchu, neuvěřitelný život zcela bez peněz a přitom se "to vždycky nějak udělalo", prožíváme dobu nabitou událostmi, zdánlivě těžkou dobu Tvých kyčlí a operací, dobu Johanky a jejího vstupu na horskou základní školu, dobu plnou jiskřivého sněhu , vichřic a nádherných pohledů z našeho vysokého okna do údolí zbarveného tisíci barvami všech těch nocí a rán, všech těch ročních období ..okořeněnou nakonec tak legračním rozvodem s Tvým tátou a zakončenou touhou po lásce a vztahem , který byl jen smutným pokusem o její naplnění.

Trápila jsem se... až do setkání s moudrým Kopřivou, který mi přinesl poznání toho, že svět je krásné místo, kde nikdo nikomu neubližuje, kde každé slovo, čin i pocit (se všemi jejich důsledky) patří jen každému z nás.

Jánky..setkávám se s těmi "obyčejnými lidmi s neobyčejnými příběhy", každý si píšeme ten svůj.Proč mám jen pocit, že ty příběhy poznané v tomto místě jsou opravdu ..jiné, opravdu neobyčejné. Kéž bych je byla zachytila..ty příběhy o tom, jak se dá žít s tělem, které nesplňuje parametry krásy a představu pohody, jak se dá doopravdy žít každý den a hodinu, bez zbytečných slov.
Jsem vděčná za to, že jsem mohla poznat vás, své pacienty. Dali jste mi mnoho moudrosti a já nelituji té tíhy, smutku a zoufalství, které jsem občas měla možnost zahlédnout ve vystrašených očích, stejně jako nelituji času, kdy jsem mohla sdílet vaše obavy, prožívat vaše úspěchy a usmívat se nad tím černým humorem , který se může stát tím jediným majákem v rozbouřeném moři. Nasmála jsem se hodně. Dali jste mi knihy, úsměvy a uznání. A básničky. Dali jste mi pocit, že jsem vyjímečná a dobrá, že jsem důležitým přínosem pro váš život.Dali jste mi pocit smysluplnosti mé práce. Našlapuji tiše po lázeňských chodbách, jakobych už tu nebyla, nechci se loučit..ty poslední tři dny.Je mi teskno.

Našla jsem tady přátele. Mé kamarádky, mé spolupracovnice.Svět sám pro sebe , respektující zvláštnosti tohoto místa, nezištné pomoci, nekonečného a nevysvětlitelného humoru na úkor druhých, práce v prostředí "vlády dělnické třídy" , ve skanzenu minulosti. Jsou jen dvě možnosti..vztek nebo humor.Většinou volíme tu druhou. Anebo tu třetí. Odejít odsud.

Desítky pěšin v lesích, cestiček, cest, zkratek a tajných míst. Mám je spojené hlavně s dětmi, připomínají mi tu krásu hor, kterou člověk buď cítí nebo ne. Je nepopsatelná. Je to Síla,Ochrana,Poučení. Škola života, kterou jste získaly do svého života jako základ..a já jsem vděčná osudu za to, že vám to umožnil. Budeme si je vždy pamatovat..ty Stromy.Ty ohňostroje s hudbou. Tu naši jednu ulici i stíny stromů. Tu pokořenou Kolonádu.Tu nezaměnitelnou chuť vynikající vody v Prameníku. Naše kino.Black Hill. Cukrárnu s Adamcem.Domov.Lesňák. Střední hřeben. Bolkov s tím nejkrásnějším místem.Magmu. Večernici. Efko.Hoffmanky. Alenku s Táňou a (Honzou)..altánek s bubny. A Lesanku . To útočiště citů a Tvůj začátek, Johanko.Každoroční Cimrmany a lyžování s Luďkem. Duncan a všechny, kteří se rozhodli právě tady se usadit.Janu s Agátou. A náš krátce nový byt s terasami, lesem a jezírkem, kde jsem já domov nenašla..snad kvůli..němu ?

Říjen 2006, do mého života vstupuje opět Láska, ta moje poslední. Přináší sebou tolik změn, že je nelze popsat. Měním se já, můj život nabere nečekané obrátky, chutě návratu z lesů.
Ponořím se do kombinace tvorby vysněného vztahu, užaslého pozorování zcela nové dimenze soužití a prozaicky zemitých ambicí, měním bydlení, pouštím se do světa úřadů, podnikání, jednání, faktur..chci náhle najít ještě jednou seberealizaci, chci změnu.Je to nečekané, ale děje se to.Můj život se stává kolotočem povinností, únavy, bolestí zad a špatné nálady. Jánky už nejsou kouzelným místem ke snění..stávají se soumrakem při cestě domů z ordinace, svítícím oknem ve tmě spících domácností, stávají se místem, které přestávám žít.Nemám na nic čas..a tam někde v pokojíkách v tom krásném bytě jsou i mé dcery se svými světy.Chybí mi. Čím dál víc.

Červenec 2008, slavím své 40 tiny..a cítím svou prázdnotu, roztěkanost a nespokojenost.Už vím, že se blíží změna, ale nechci ji vědět.Vzpomínky jsou mi drahé a nejistota nepoznaného je ještě cítit cizotou.

A tak přišel květen 2009 a stejně jako se mi "stal" příjezd do toho mého Místa, "stal se " mi i odchod z něj.
Myslím, že to, co je pro nás určeno, se děje lehce.

A já teď lehce a zničehonic bydlím v Trutnově u náměstí, zbývají mi poslední dva dny práce, která mi dala velký díl sebe sama a otvírám další kapitolu života, která by se mohla jmenovat.."to jsi ještě nezkusila"

Těším se už na ten jiný život..protože pro mě je opravdu nový. Jedenáct let jsem si třídila myšlenky..a teď některé z nich chci žít.

Držím si palce.

Velikonoce..a jiné svátky

2009-04-13T09:20:00.011+02:00

Právě jsem dobarvila vajíčka..letos se mi konečně povedla.

Tak se na ně koukám s myšlenkami, které se mi každoročně vracejí, a které ve mě vyvolávají tak trochu ..já nevím..rozjitření, smutek?..letos ovšem velmi mírně, protože Anička je u táty v Praze, kde je vždycky veselo, což jí dělá dobře.

Je veselo..i já bych chtěla cítit veselo, ale necítím.

Velikonoce se mi zadřely pod kůži..a nejen mě...jako nejbizardnější svátek v roce..možná pro jeho snad nejbližší spojení s křesťastvím.
Jo, mám názor, že by Velikonoce měli slavit (chtějí-li) jen křesťané, a ti kteří věří, že tyto dny mají nějaký duchovní význam a dodržují rituály, které tento význam podporují.
Paskvil, který se v naší zemi vytvořil ..snad za komunistů?..se pro mě stal tou skoro nejhorší vzpomínkou na dětství..ne snad jen pro to často bolestivé a nepochopitelné "vyšlehání" , ale hlavně pro hnusný pocit kolem žaludku po celý ten den. Ten pocit mi zůstal dodnes..a je určitě i důvodem pro tohle psaní.

Protože to není den jako jiný.
Leta jsem Velikonoce nijak zvlášť neslavila, leda na žádost holek nebo když jsem tady měla na návštěvě svou sestru( která má mnoho energie na výrobu a tvorbu různých věcí..tedy i vajec např., neboť manuální tvorba ji prostě odjakživa-na rozdíl ode mě- baví ) anebo když jsem byla u rodičů, kteří tyto všechny zvyklosti po celý život dělají, těší je to a tím je to pro ně přirozené.

Protože v ten den mě každý rok přepadá touha po společenství lidí, kteří jsou jako já, kteří nechtějí slavit žádné svátky bez hlubšího smyslu, ale kteří cítí, že ty dny jsou přeci jen nějak prodchnuté jinou energií..kteří by se chtěli sejít, pobýt spolu, pokecat, potešit se právě svou blízkostí.

U kterých nehrozí, že přeci jen "z legrace" vytáhne pomlázku..a vyhrne mi noční košili.

Nemám žádné společenství lidí.

A tak jsem dnes ráno obarvila ta 4 vejce ve slupkách od cibule.
Kolem žaludku je mi celkem dobře., ale přeci jen se půjdu projít po Trutnově, nebo pojedu někam jinam, pro jistotu.

Aby mnou -jako ostrý nůž- neprojel zvuk drnčícího zvonku.

..odjíždění..

2009-02-08T21:05:00.003+01:00

Vyprovázela jsem svou sestru k autobusu do Prahy.
Dívala se na její pletenou čepici levandulové barvy, která se opírala o orosené sklo a srdce mi svírala směsice touhy, něhy a blízkosti..

Tentam byl všechen nevysvětlitelný nesoulad posledních dní.

Odjížděla do dalšího nového začátku..a já tu zůstávám jako ta stará vrba.

Já, ta mladší!

Ráda jsem odjížděla..ta chvíle sevřenýho hrdla při písknutí píšťaly výpravčího , nastartování motoru..a za první zatáčkou se člověk pěkně rozloží, koukne z okna..a začíná nový dobrodružství.

Ta touha mě doteď neopustila.
Narůstá ve mě .

Na jaře už jí musím vyhovět. Chci. Vyhovím!

Včera jsem viděla

2008-12-15T15:34:00.004+01:00

film " Den, kdy se zastavila Země ".
Nejenže jsem opět mohla vychutnat vesmírný pohled Keanu Reevese, ale navíc po dlouhý době jsem si říkala, že vzhledem k tomu, že si svými myšlenkami možná tak nějak "tvoříme" budoucnost, tak mě pointa i obsah filmu docela potěšily.

Na rozdíl od jiných science fiction..

Mlha přede mnou mlha za mnou

2008-11-29T14:06:00.006+01:00

Holky jsou pryč a R. je ve svém světě.
Koukám z okna , pozoruju sousedy jak uklízejí kůlnu, taky pinožení v protějším baráku, kde budou zítra otvírat nějaký obchůdek .. koukám na tu rodinku jak tam každý den přijíždějí, stloukají, budují, plánují...pěkně pohromadě a hlavou mi proplouvají stále ty samé myšlenky..
..je fajn vidět, jak je to baví, jak tomu věří, jak se snaží..

Čtu si blogy a jako vždycky se na chvilku ponořím do těch mě milých světů, jako vždy ve mě ty světy vyvolají nějaké myšlenky, které ale do komentářů už skoro nepředávám..zdá se mi to zbytečný.
A neuspokojuje mě to.

Myslím na to, že jsem dneska mohla jet za C.,poznat nový lidi..a cítím, že by snad mohli bejt fajn..na chvíli se ponořit do hry na jiný svět, sednout ke krbu, popíjet Chablis a nechat všechno být.
To umím nejlíp ze všeho.
Skoro jsem už jela.Jen kdybych mohla nemluvit.Ale tím jsem si nebyla jistá.

Můj svět se velkou rychlostí zužuje. Někdy přemýšlím nad tím, jestli opravdu nemám nějakou neznámou fázi deprese.

Nemohu, ale opravdu nemohu najít smysl..skoro v ničem.
Ale pozoruju. Pozoruju jak jiní žijí, hltám jejich chutě.
Padá na mě z těchto chutí smutek, jsou pro mě vesměs nestravitelné.
Někdy pociťuju závist. Nad tím, že ostatní něco baví, zajímá, že mají ještě nápady, které realizují, které je někam vedou.

Svůj čas jsem v podstatě vyplnila kombinací práce a lenošení.
Snažím se kamsi dohrabat,jen proto, abych měla budoucnost..a budoucnost to jsou pro mě cesty.
Cesty je jediné, co mě ještě láká..myslím sice, že nemůžu reálně objevit nic nového, ale chtěla bych, aby moje smysly dostaly nové impulsy.
To chci ještě zažívat..jiné vůně, obrazy, zvuky a doteky.
Neboť své okolí jsem milionkrát očichala ze všech stran.

Začala sezona, je tu spousta sněhu a v hospodách se zase svítí.

Ještě pořád myslím na to, že je škoda toho Damírova..třeba je to vážně naposled..

Mystifikace

2008-10-06T01:06:00.001+02:00

Ano, je to tak. To co vidíme je jen odraz od pohybující se hladiny, kterou má ve své moci vítr co z vrcholků hor se k nám v ústrety řítí...

Fakt naivita?

2008-05-24T08:50:00.011+02:00

Po dlouhé době mě dneska "trklo" téma, při čtení Sonji http://www.sonja.bloguje.cz/690397-dramaticka-kahira.php

A tak pěkně v posteli, kafem ,hudbou a 6 holčičkama za dveřma (Anička měla9 let , tak tu všechny spaly a já zjistila, že je jedno jestli mám 2 nebo 8 holek,v tomhle smyslu, čím víc tím líp.Pěkně se o všechno postaraly..) se mi docela i chce psát..

Ten článek mi vybavil nejen jednu z mým celkem otřesných situací, ale především téma, který mě provází snad od dob, kdy jsem pochopila, že jsem ženská..

Ten příběh začal před asi 5ti lety mým telefonátem s M.(můj jediný ..zatím..manžel, ten výraz exmanžel mě tak nějak irrituje), kdy jsem tak trochu skuhrala, že fakt nevím kam jet s dětma na dovolenou a on mi nabídl kontakt na jednoho svýho pacienta, který mu kdysi cosi z této oblasti nabízel..
Tím telefonátem pro mě začala celkem šílená ( a pro mě dosud ne zcela zpracovaná a pochopená) anabáze, ve který se sdružuje několik mých rozporuplných témat.
Ten kluk( byl to kluk, asi o 12 let mladší), co se mi ozval v telefonu se mi zdál sympatickej, padli jsme si do noty.Vyslovila jsem svůj dotaz, on měl druhý den cestu k nám, já zase měla službu..zkrátka slovo dalo slovo a my se hned druhej den sešli.
Byl sympatickej. Zdál se mi upřímnej, otevřenej a hlavně..úplně NORMÁLNÍ.
Rozuměli jsme si a prokecali snad 3 hodiny..o všem.

Jejda, musím to urychlit.
Data o jeho osobě:
-syn snad diplomatů, který je velmi slušně finančně zabezpečený, právě se vrátil z několikaletého pobytu v zahraničí, kde podnikal v cestovním ruchu a vydělal majlant, tak nějak brouzdá životem, vystřídal několik zaměstnání , jeho zážitky by vydaly na román.
Zásadním obratem bylo, že měl autonehodu, při které byl operován( a seznámil se s M...kterému byl zavázán, neboť mu pomohl v bolestech), při operaci bylo zjištěno, že má vážnou nemoc(rakovinu) v pokročilém a inoperabilím stadiu, závěr..zbývá mu max.2 roky života.Přehodnotil vše. Začal si vážit všeho a užívat každé minuty.

A potkal mě.Úžasnou bytost.Empatickou lékařku, která mu dala chuť ještě žít(neboť uvažoval i o sebevraždě), konečně člověka, kterému se mohl svěřit se vším, se kterým mohl otevřeně a beze strachu mluvit, který se pro něj stal oporou.

Měl potřebu mě obdarovávat. Do služeb mi posílal skvostný večeře z místního nejlepšího hotelu, kde to objednával telefonicky.Do práce mi ob den posílal fakt neuvěřitelný kytice, který objednával v Holandsku, Benátkách(podle štítků)..měla jsem to v ordinaci jak v krematoriu.
Bránila jsem se tomu vehementně, ale zprvu tak nějak nehystericky, jen mě to trochu obtěžovalo ( ale určitě i ješitně těšilo) ..on mě vždy úpěnlivě prosil ať to přijmu, že jsou to pro něj blbosti, že mu to prostě v tý jeho bídě dělá radost.

Tak jo. Pak přivezl psa, toho našeho Bena..někdy jsem plácla, že děti by chtěly psa(já ale ne).
To už byl větší problém, ale já to probrala s přítelem, a řekli jsme si..no, nakonec třeba nám to přinese něco novýho, děti byly pochopitelně bez sebe.

Co po mě chtěl..byly telefonáty. Chtěl se mnou probírat svoje deprese, psychický stavy, chtěl si prostě povídat. Ovšem kdykoliv, často v noci, ve službě i doma..byly to hodinový telefonáty.Občas přijel, bydlel v hotelu naproti mýmu bytu ..a koukal ze svýho pokoje na náš balkon.
To už bylo divný,řekla jsem mu , že se chová divně..ale furt se omlouval, že mě má prostě strašně rád, že jsem jeho ideál, ale že chápe, že mám svůj život.. a ať mu prosím nezakazuju tyhle drobný radosti. Že z nich žije..a už bude žít jen chvilku.

Hrozně moc toho věděl, o všem i o medicíně, měl hodně procestováno...ukazoval mi fotky..

Pak jsem měla narozeniny, přijel za mnou na dovolenou, kde jsem byla s kamarádkou a přivez spoustu luxusních lahůdek a kytek ( v levný chatce na Kokoříně se vyjímaly minimálně směšně) a dal mi celkem úžasnej zlatej náhrdelník.Měla jsem problémy to přijmout..pořád stejnej scénář, prosil mě, dokonce brečel, že to jsou "jen věci"(což si mimochodem já taky myslím) , že neví a neumí mi nijak jinak vyjádřit, co ke mě cítí.
Tak jsem to vzala..nikdy jsem ho na sobě neměla.

Na týhle dovolený jsme opět s Iren (mou nejlepší kamarádkou) řešily kam pojedeme k moři .
A tam jsem tehdy udělala tu pro mý okolí dnes nepochopitelnou blbost..po jeho racionálním vysvětlení (má známý, dělal přeci v cestovním ruchu) jsem mu dala svoje těžce ušetřený peníze , že nám tu cestu(jednalo se o Dubrovník) levně zařídí.
Já mu vždycky absolutně věřila, to je teda fakt.
Den před cestou mi volal, že to nevyšlo, ale protože měl výčitky, zařídil cestu na jiný místo.
A já se naštvala. Proč mi nezavolal, že jsem na to jiný místo jet nechtěla, radši bychom teda zůstaly doma.
To byl zlom. Poprvé jsem se na něj "zlobila" a on se stal strašně agresivní(po telefonu tedy), úplně se změnil, řekl, že na tom už se nedá nic změnit, ale že je konec, že on se přeci tak snažil..

Tak jsem řekla, dobře, konec. Šílená úleva.

Na tu dovolenou jsme jely,čekaly na nás na letišti vouchery..prostě Hvar a nechtěný místo..
Celou dobu mě bombardoval omluvnejma esemeskama, slibama, že už nikdy neudělá nic proti mý vůli , hlavně ať proboha neukončuju s ním komunikaci..bohužel, já brala telefony, odpovídala na smsky. Bylo mi ho strašně líto.

(Píšu to pokud možno pravdivě, z mýho úhlu pohledu..i když mi je teď fyzicky špatně z toho všeho, z mý hlouposti , nerozhodnosti..)

Po návratu za mnou přijel. S kyticí, omlouvou a informací, že ho snad ve Francii někdo chce odoperovat, jako nějakej raritní případ.Vypadal hrozně..oteklej, opocenej..i moje kolegyně doktorka říkala..je na tom už fakt špatně.
A také s informací, že ten zájezd stál o 11 000 víc než jsem mu dala(ukázal mi smlouvu, kterou jsem viděla poprvé), ale že to samozřejmě nechce, že to je satisfakce za to, že všechno udělal bez mýho vědomí.Opět, nechala jsem to bejt. Bylo mi to prostě jedno.

Pak jel(asi) do Francie.Poslal několik pohledů, volal mi odtamtud nějaký Francouz (anglicky) , že operace dopadla dobře, že se zotavuje a mě pozdravuje.Když přijel, měl ČERSTVOU jizvu na břiše.

Cítím se jako blázen ještě teď, když to píšu..

Nikdy jsem si jeho informace nijak neověřovala..měla jsem svůj život a spoustu starostí a já sama zažila tolik bizardních , netypických a "jiných" situací, lidí..že jsem prostě byla zvyklá brát věci tak, jak přicházely..

Vše se začalo vyhrocovat a vypadat nějak "divně".
Cítil se čím dál hůř, telefonáty zintenzivňovaly, nechal se hospitalizovat na JIP tady v mým okolí, nosila jsem mu tam ..i s přítelem ..džusy, o který si zavolal, navštívila ho tam..ukázal mi závěť, ve který mě odkazoval neuvěřitelný věci (podepsanou JUDr.Sokolem:o)).

A pak mi zavolal M., že je to celý nějaký podezřelý, že ten kluk má problémy, že na něj podala nějaká sestra z jejich nemocnice trestní oznámení, že si od ní půjčil peníze a nevrátil..

Kolo se otočilo.
Řekl, že to není pravda a já věřila jemu , choval se ale čím dál divnějc.. připisovala jsem to jeho evidentně se zhoršujícímu zdraví.. ale začala jsem mít dojem, že kolem něj je vážně i na můj vkus nějak moc extremností.Kvůli tomu telefonování jsem měla problémy i ve vztahu.

A tak jsem mu řekla (to bylo cca po půl roce, co jsme se znali), že už s ním takhle mluvit nemůžu, že mu nemůžu nijak pomoci, že nevím, co bych pro něj vlastně mohla udělat.
A už nikdy jsem mu nepsala, nemluvila s ním , neslyšela ho..

On psal nekonečné SMSky.
Stal se agresivním, doprošování se změnilo ve výhrůžky..k dopisům, že mě zničí, že na mě pošle Novu :o), že napíše zaměstnavateli..jaká jsem špatná doktorka.
Došlo to až k trestnímu oznámení, že jsem z něj na základě jeho důvěry ke mě a jeho špatnému zdravotnímu stavu vylákala peníze.
Po roce vyslýchání byl případ odložen. Zlato jsem mu přes právníka vrátila, ale v těch 11000 jsem se zasekla.Prostě jsem necejtila potřebu mu něco vracet, sama jsem se cítila hodně zneužitá.

Během toho roku byl na základě toho trestního oznámení té sestřičky odsouzenej ke 2 letům, byl to mnohaletej podvodník, recidivista.

Psal mi ještě z vězení. Dopisy.Já vyměnila telefon, adresu, partnera..a až ten ukončil celou komunikaci tím, že si s ním asi 3 měsíce intenzivně psal.

Píšu to a nemám dobrej pocit.
Zkoumám, jestli jsem přeci jen něco neudělala, kde bych mohla cejtit vinu.
Jak to vlastně všechno je. Nebyla jsem přeci jen trochu zištná? (ale jo,myslím, že to tam trochu bylo..bylo to v období mý velký finanční každoměsíční krize..), netěšil mě ten neskonalej obdiv? (to nevím, zažila jsem podobný věci víckrát a myslím, že ne, mě prostě dary a řeči někdy těšej ale celkově jsou mi jedno..vždycky to ve skutečnosti bylo..něco za něco), těšila mě ta blízkost, to svěřování? (TO ano, určitě, nebyla jsem v tom tehdejším svazku šťastná, žila jsem s chorobným žárlivcem,urážlivým člověkem..tady jsem měla volnost, humor, uvolněnost v chování..), radovala jsem se ze "zážitku" v mý tehdejší šedi(z práce k nádobí)..určitě!, já měla vždycky ráda rozruch a nestandartní situace .. a bylo v tom určitě i dost pýchy.
Ale všechno tohle bylo hodně daleko v porovnání s neskonalým soucitem, kterej jsem k němu po celou tu dobu cítila. Zdál se mi fajn, měl smůlu a měla jsem ho ráda.Chápala jsem ho.
Ten SOUCIT k němu vlastně cítím dodnes. Myslím, že on má pěkně nešťastnej život..s takovou zátěží.

Ale moje intuice mě absolutně zradila.

Od tý doby už si neumím představit, že mi někdo cokoliv nabídne a já to přijmu..aniž by "za tím nebylo něco jinýho".
Proto, když jsem četla Sonju..jsem trochu nostalgicky zavzpomínala na doby minulé, mladistvé..kdy jsem se nebála brát to co přichází bez přemýšlení a žila jsem danou situací bez předsudků.
Bylo to fajn.A nikdy se mi nic nestalo.Jakobych byla v nějaké ochranné atmosféře "pravdy".

Něco se mu ale určitě povedlo.

Dostal do mýho života STRACH jít do věcí "bezhlavě".

Nevím jestli je to dobře nebo špatně.Je to prostě TAK.

Od tý doby jsem už odmítla úplně všechno, co mi nabídl..muž.
Jsem doma a snažím se přizpůsobit normě.
Ale někdy mě poškádlí šotek a připomene mi chvíle, kdy jsem řekla TAK JO..a zažila něco novýho, krásnýho.Většinou.

Vím, že to zase můžu dělat.Ale s tím strachem už to není ono, moc mi haraší v hlavě.

Jen ..když čtu Sonju, stýská se mi po tý volnosti.

Cítím se někdy jako takový ustrašený postkomunistický dítě.

Ale jedno nesporný POZITIVUM mi tahle situace přinesla.

Konečně (neboť jsem toto s muži opakovaně zažívala) mi došlo, že abych byla JÁ v pohodě , musím se stát absolutně NEZÁVISLOU.

A tak se snažím vydělat peníze.Vidím to tak na lO let děsnýho výkonu :o).
A už teď toho mám dost plný zuby, nebyla jsem nikdy extra praktická,pracovitá ani materiální.
Mám ráda pohodu, lenošení, posedávání po kavárnách a pozorování okolního života..

Ale myslím, že tohle mý období je o tom.O postavení se na vlastní nohy.

HEZKOU SOBOTU VŠEM!

p.s. názory téměř všech na to, co jsem prožívala..podotýkám,že zpětně.. byly..jsi naivní, takhle to přeci "nechodí".To by se MĚ nikdy nestalo.
Já takovýhle slova věřím jen těm, kteří prožili podobné.Kteří v tom opravdu byli.

V tom střetu důvěry, ideálů, vnitřních pocitů..se světem "obvyklého chování".

Snění . Snění ?

2008-03-21T08:09:00.001+01:00

Sním si svůj sen.

O síle ducha. O jeho velikosti.O přímém pohledu.Pohledu do očí.O jemném úsměvu a pevném stisku.

O střídmosti.

O radosti z každého dne.O dobrodružství.

O odvaze.

O lásce.

Ukňouraná slečinka..

2008-03-16T09:54:00.004+01:00

Dneska ráno jsem si napsala do svýho druhýho "tajnýho " blogu tenhle text.
A protože jsem si zase s radostí uvědomila, jak se i jinde píše o vlastně podobným tématu
(dělat to, co chci), tak to sem dávám.

..........................................................................................................................................................................

Právě jsem si znovu dočetla závěr Hospody Jamajka a uvědomuji si jak magickou moc pro mě mají kombinace slov jako např..černé hroty Kilmarské skály ostře se zakusující do ševelících trsů rákosí temné slatiny, rozprostírající se kam lidské oko dohlédne..

Ta neohrožená dívka, která se směle dívá vpřed, která věří v lásku, Boha a spravedlnost a přitom jde cestou, kterou si sama vybírá, ničím neřízena a neovládána, sama sobě pánem i přítelem.
Jak chápu i vikáře z Altarnunu, jehož sny, jehož touhy se zarazily kdesi v bažinách minulosti, pomýleně doufajíc, že se v nich může vznášet navždy.
Jak chápu jeho bláznění ..které ho dovedlo do stavu pomýleného pocitu nadřazenosti, jak chápu jeho zklamání se církví, když v ní netuše zrady hledal Boha, když nedostal dar vhledu a nepocítil, že to VŠE není v minulosti, že je to stále přítomno, že je možno žít stejně velkolepě a nádherně, tak, jaké kdo z nás má sny..kdykoliv.

To všechno ve mě rozeznívá nějaké hluboké, dávno zapomenuté tóny ,tóny dobrodružství,průzračnosti a jednoduchosti, tóny pravdy a síly.

Kombinace víry ve své srdce, tedy v sebe a nezávislosti, volnosti a možnosti vybrat si svou cestu tak, jak nejlépe umím.

To je ta jemná,ale přesto neuvěřitelná síla , která mě tak bere, tak vzrušuje.

Ty dvě postavy, Mary a vikář.
To je ta osa příběhu, oba jsou tak silní, oba mají víru v sebe, ve své schopnosti, oba jsou tak neohrožení.

A nikdo nezvítězí. Není Dobro a Zlo. Je jen víra v sebe, která Tě přesně vede možná tak, jak je dáno ?
Ale může přijít den, kdy Ti vstoupí do cesty Láska..a pak můžeš vše změnit.Máš-li v sobě zrnko naděje.

Je to dokonalé synonymum duality světa.

Půjdu teď do deště s Benem, zahalím se do pláště a budu myslet na klopýtání Mary, kdesi v přízračném soumraku Cornwallských skalisek, budu myslet na její nádherné statečné srdce .

Dodalas mi chuť a touhu, Mary Yellanová.

(A proč ten nadpis..nu,ponejprv jsem se tak podivně zahlédla v odrazu okna, takhle po ránu..ale už je to pryč.Jen se mi to bůhvíproč nechce smazat..)

2008-02-20T18:49:00.001+01:00

DNESKA JE MOJE SRDCE HLUBOKÁ ČERNÁ SMUTNÁ HLÍNA

ani psát o tom nejde.

A teď to po sobě čtu a říkám si, jak to vypadá strašně afektovaně.

Ono se mi totiž nic nestalo.

Mám jen jednu svou hodně černou, bezútěšnou ,plačtivou a blbou náladu.

Rána jsou stejně nejlepší..

2008-02-13T09:42:00.007+01:00

Měním se. Vážně se měním a nechci psát stárnu, protože to slovo mi zní divně.

Nejspíš asi zraju :o)

Nedávno jsem shlédla s dcerou film Pýcha a předsudek a ačkoliv tohle není moje krevní skupina, úplně mě dojal akt žádání slečny o ruku a zejména okamžik pokleknutí muže před ženou..

V situacích , které mi před lety připadaly trapné, nezajímavé a staromódní vidím dnes úplně jiný smysl, tím ale nechci říct, že nutnost či správnost.
Je to jen příjemně uklidňující.

Zbožňuju rána, když se probudím vedle teplého těla R , přitisknu se k němu a zabořím nos do důlku mezi krkem a hrudí.V tu chvíli jsem prostě šťastná na světě.

Když stojím s úsvitem u lesa s Benem a dívám se do údolí na obrysy kostela a špice smrků a nasaju mrazem vyschlý vzduch, cítím se jako vlčice , která napjatě očekává dobrodružství nového dne.

Vůně mých dětí se už dávno stala každodenní radostí, pýchou , útěchou.

(Možná pouze ulpívám na jediných pofiderních jistotách mýho života..ale stejně...)

Jsem zkrátka samice..a to slovo mě vzrušuje i odpuzuje zároveň.

Když jsem dnes kráčela úžasným, jinovatkou a rudým sluncem změněným ránem, byla jsem doopravdy šťastná.

A jsem tady..

2008-02-10T13:42:00.000+01:00

Poslouchám zpěv ptáků, hukot rozdivočelého potoka a vstřebávám teplé paprsky ještě příliš nízkého slunce..
A v tu chvíli si vzpomenu, že je to přesně skoro rok, kdy jsem tady stála se smíšenými pocity nadšení,nejistoty a touhy, s mnoha představami a které by se asi nejlíp daly shrnout pod slovní spojení.."fakt pohoda"..

http://souzneni.blogspot.com/2007/01/o-tom-dom.html

Takže jsem dnes , (neboť běžky jsem díky kašli vzdala), vybalila z igelitu při stěhování pečlivě na půdě uschované opalovací lehátko, zabalila se do deky, plédu a teplých ponožek, a se vzpomínkou na Mannův "Kouzelný vrch" nebo Remarqueovo " Nebe nezná vyvolených "..(protože ty představy nemocných opálených lidí zabalených do dek v brzkém odpoledni na terasách švýcarských sanatorií se mi vždy při usednutí na zimní slunce vybavují)..jsem též slastně usedla na naši pro mě zcela nádhernou terasu , zavřela oči a uvědomila si tu "fakt pohodu ".

A myslela jsem na to, s jakou lehkostí jsme se tady ocitli, jak ve skutečnosti jednoduché bylo všechno to rozhodování, myšlení, realizování..neboť jsme toho příliš neplánovali a neorganizovali.
Já svou představu, vzniklou při prvním překročení prahu tohoto tehdy zcela zdevastovaného ale tak inspirativního prostoru, mám od první minuty v sobě uloženou.. a jiná ani snad nebyla potřeba.

Mnoho z toho, co mě zpočátku trápilo, jsem prostě nechala být..a až zpětně vidím, jak jednoduše a vlastně samovolně se všechno uspořádalo..a tato jednoduchost dění mě úplně uchvacuje..

No a tak jsme tady..v domě, který nás všechny naplňuje radostí.

Hezky se nám tady žije.

Vlastně pro C.

2008-01-18T22:10:00.000+01:00

Pořád musím myslet na ten telefon.

Mám přítele.Někdy jsem mu říkala C., jako Carlos, jako jeho určitá představa , vzniklá z hudby C.Santany..
Vždycky to byl můj blízký člověk. Jeden ze tří blízkých .
Myslela jsem často na to, že je fajn mít v životě někoho o kom víte, že ať se s ním setkáte kdykoliv a za jakýchkoliv okolností..bude prostě vždycky "ten váš člověk".

Myslela jsem ,že i když jsme zažili SKORO všechno, ať ve skutečnosti nebo třeba jen v představách, v našem snění i v prožívaných snech..bylo to jakobychom zažili VŠECHNO, právě pro tu vzájemnost, pro to porozumění.

Dneska telefon po neobvykle dlouhém bezkontaktním období.

Lehká změna jeho formy, stylu, humoru...ale stylů jsme oba zažili dost na to , aby to někoho udivilo, vždy to spíše pobavilo. Ten nadhled bavil nejvíc.

Ale dneska mi nadhled chyběl.

Dneska mi můj přítel, který si přečetl můj blog dal najevo své opovržení , své odsouzení toho, jak hluboko jsem klesla, na jakou (jakou tedy ? ) úroveň jsem se to dostala.
A myslel to vážně.

Ano, myslím na to.
Na existující možnost neporozumění.

Myslím, že lidé mají mnoho vrstev, v průběhu života se mění, vyvíjejí.

Ale nitro člověka je jen jedno.Jakási startovací i přistávací plošina.

A jedna z těch vrstev, která se velmi blíží mému nitru, ta kterou tady občas bez hlubšího sebepochopení rozprostírám, ho znechutila. Svou nezajímavostí, a já tuším, že i nedostatečností určitého skandalismu, který v mém životě v jednom období zastával významné místo..

Je mi to vlastně trochu líto,C..., ale docela Tě chápu..když se tak podívám na to, jak, co a proč jsem žila.

Já jen..mám ty své nadčasové představy. O Přátelství, o Lásce,o Radosti, o všem s velkým písmenem.

Ale ten pocit z našich dnešních slov byl výslovně s písmenem malým.

Chtěla bych cítit radost,

2008-01-15T22:56:00.000+01:00

pravou, nefalšovanou,tryskající, zvířecí ,všeobjímající radost.

Virtuálním světem se dnes táhne nit témat o frustracích z dětství.

A já , když jsem dnes usedla s dětmi k večeři, a poslouchala jejich překotné překřikování, výtrysky jejich barevných prožitků..pocítila jsem velkou touhu se také dneškem pochlubit.
Ale nemohla jsem najít slova, zvuk mého hlasu, který by mi pomohl, ten odpovídající "tón"...necítila jsem v duši víc než unavený povzdech..

..no, tak mám smlouvu s dalšíma dvouma pojišťovnama..

Hm, to je dobrý , viď mami..Anička (8 let)
..no a co to vlastně znamená..Johanka (15 let)

No,to je, vlastně..ále nic. To je jen moje práce, abysme měly peníze...já (39 let)

Cítím tu zvláštní prázdnotu ve mě, je mi jako po maturitě, po státnici z interny, po promoci, po porodu..vidím své jásající přátele, rozzářené úsměvy, objetí a kypící veselí..vidím hospody, kde se tančí na stolech, zpívá a křičí úlevou ..
..a vidím sebe, jak to s lehce rozpačitým úsměvem pozoruji, jak toužím TAKY se tak cítit..a tak zkouším co nejvíc pít,kouřit, taky trochu křičet, ale nejde to a na "oslavách" chodívám spát první.
S myšlenkou: už aby bylo zítra.

Ležím už v posteli a pozoruju mlhavé rozpoložení smrků za okny ložnice..a pak mu ještě zavolám .
..tak ahoj zítra..jo a mám ty dvě další pojišťovny..to je úspěch, že jo..faunsky se ušklíbám do tmy a pro jistotu rychle pokládám telefon. Cítím divný úšklebek na svém obličeji.

A tiché zakvílení..ale JE to přece úspěch..nebo snad NE?

PF 2008

2008-01-13T20:46:00.000+01:00

Dostala jsem dnes..dárek, o který se chci podělit.

Asi především proto, že vyjadřuje myšlenku a vlastně tak trochu "řeší" všechna
možná předsevzetí...

CARPE DIEM!!
PF2008
Hudba:Allison Crowe
Režie, střih:robynson

Tradiční nedělní podvečer

2007-11-18T20:33:00.000+01:00

Cloumá mnou vztek.Vztek bezmoci.

Vždy, když se zkonfrontuji se světem Martinovým, vždy když mám možnost vidět nevím do jaké míry objektivní postoj k našim dětem..tehdy mně zahltí vztek, který tou bezmocí je tak zoufalý.

Bolí mě žaludek.

Vím, že jedinou, opravdou JEDINOU a JEDINEČNOU ! možností je toto zkrátka přijmout, nějakým způsobem to v sobě uzavřít, snad se povznést.. a přesto mě napadá jediné..všechno mu to napiš, upřímně řekni všem okolo co Tě tíží, jak to vidíš Ty, co prožíváš, vykřič jim to do lhostejných obličejů, nedus to v sobě..

..jenže už když se mi tyto myšlenky zavrtávají do mozku, už tehdy cítím ne vztek ale smutek té beznaděje..vidím tu zbytečnost až škodlivost takových činů...a vím,že tudy cesta nevede.

Jen někdy UŽ MÁM DOST toho všeho POCHOPENÍ!!!

Dneska

2007-11-18T12:37:00.000+01:00

Zalévala zamyšleně v sluncem zalitém pokoji kytky, když ji náhle objal.
Zaklonila hlavu, podívala se do jí tak drahého obličeje a řekla.."vem si mě"..

"Tak jo".

A pak se oba museli hrozně moc smát.

"Ty máš tak krásnej mozek" ..řekl.

Divím se , co jindy prožívám..

2007-11-10T20:38:00.000+01:00

Sobota, 3. listopad 2007

Šla do kopce v jemném podzimním mrholení, při kterém měla vždy pocit, že je to dobré na pleť..ale ať už to bylo jakkoliv, měla to ráda, tisíce jemných doteků vlahých kapiček, které laskaly její tvář, zdvihla obličej k obloze a zhluboka se nadechla...

Před ní šla dvojice lidí oblečených ve sportovních bundách, a také dítě. Křičí, zlobí se. Nechce jít s nimi nahoru, ale dolů. Chce jít jinam. Bouří se. Utíká zpět a žena běží za ním, sotva ho dohoní.. Ale nezlobí se na něj. Vezme dítě za ruku, ono se vytrhne. Muž sejde k nim a žena se rozejde opět vzhůru. Dítě se s křikem rozběhne za ní a křečovitě se jí chytí. Muž je několika dlouhými kroky dojde..a opatrně vezme dítě za druhou ruku. Pokračují mlčky v cestě , dítě vesele poskakuje..a sálá z nich naprostá jistota toho, že svět je tam, kde má být.

Muž, žena a dítě.

Bolestně ji píchlo z toho obrázku u srdce. To už ta její nikdy nezažije. Nikdy nezažila. Aby ji držel za ruku její táta i máma .Aby cítila tu naprostou bytostnou jistotu, ten nejdůležitější bod v životě..od kterého vše začíná..ten počáteční bod zlomu.

Do očí se jí draly slzy.Nechala to být, protože už dávno pochopila, že tu bolest nemůže potlačovat, že ji musí dostat ven, pustit po větru, svěřit ji stromům, oblakům..

Cítila nevratnost dní, času. Cítila nit osudu, nemožnost se mu vzepřít. Cítila, že jedinou cestou vpřed je smíření se s vlastním životem, se vším , co k němu, co k ní patří.

Jen tak může svým dcerám dát to jediné,po čem sama toužila.

Sebeúctu.

Bez nadpisu

2007-10-23T22:30:00.000+02:00

Mám chuť se trochu přiopít....poslední týdny mám v hlavě pořád jen samé plány a taky povinnosti a nějaké ty mety ,ale především sny a také snění a potom spaní..taky jste pořád tak ospalí?

Mám ráda noc. Jenže jí už téměř nežiju. Protože se mi chce moc spát, zhruba tak okolo 21,30 to začíná..klížení očí a padání hlavy,zívání a naprosté výpadky schopnosti komunikovat..a to dokonce i na počítači !!
A tak padám do peřin,posledním pohledem spočinu na okně , kde je má láhev s mořskou vodou z Rabu..ale to už je vskutku ten úplně poslední pohled, protože hned potom se probouzím v náruči mého už téměř muže, protože on přichází ráno domů a já jsem přeci ještě ani nezačala snít..
..a tak mi utíkají noci naplněné sténajícími vichry, dunícími lesy , ostrými obrysy mraků , které letí měsícem ozářenou temnou už skorozimní oblohou..

A přitom mám podzim možná skoro nejradši.

A tak mám chuť na to víno, které jsem si přivezla z víkendového kursu v Hodoníně.Poprvé jsem ze vzdělávacího víkendu přijela s výslužkou..po noci provoněné ochutnávkou vín, kdy jsem se prostě musela obtěžkat několika lahvemi vína a také několika sklenicemi paštik a dršťkové a taky tlačenky..(firma Hlávka a Hlávka..téměř bez chemie ).
Dala jsem si to víno.
Také trochu na kuráž..neboť toužím po tom spojit své dva světy dohromady, spojit svou lásku k životu a k lidem, ke tomu všemu co se neustále děje, ke všem těm zvláštnostem a změnám a úchylkám , lásku k tomu, jak jsme každý jiný a přesto tak nějak zvláštně stejní....s každodenní prací , razítky a obálkami, s účty a nákupy a unavenýma očima v supermarketech.
Protože i razítko je jenom jinakost, i práce je jen nějaký ten čas, a lidi..jsou všude stejně zajímaví.

Ale někteří mě berou více za srdce.

A to dokonce tak, že začínám věřit..v nadčasovou blízkost, v životy před a po..protože, znáte to přeci, s některými těmi lidmi se zkrátka znáte TEĎ HNED. Při prvním pohledu do očí.
Nebo při prvním pohledu na jimi napsaná písmena, slova..

Začínají se mi klížit oči..

Takže dobrousladkoukrásnoutemnouradostnou noc

Trochu myšlenkového guláše..

2007-10-04T20:59:00.000+02:00

Tak nějak brouzdám večerním časem po bytě, po internetu , brouzdám svými věcmi , nádobím a prádlem, zvažuju zda se osprchuju teď nebo až POTOM...a to všechno s jasnou myšlénkou , že

BYCH MĚLA zasednout ke svému milovanému pracovnímu stolu a konečně otevřít tu tlustou obálku , kterou už skoro týden nosím v tašce a začít se ZODPOVĚDNĚ a KOREKTNĚ zabývat svou budoucností.

Tlustá obálka obsahuje radostnou přeradostnou zprávu, že se mnou jedna pojišťovna (teda ta největší né, samozřejmě) uzavřela smlouvu.
A já nekřepčím, netancuji,já jsem jen tiše a příjemně ráda, uklidňuje mě to , cítím tu řeku života, která teď poslala malý proud směrem ke břehu, kde právě stojím ..
..a já můžu nastoupit do té loďky, co se u břehu tak trochu potácí , můžu nasednout a pustit se po proudu.

Tlustá obálka pro mě znamená, že se BYCH SE MĚLA začít orientovat ve světě podnikání.

Jenže já pořád na tu obálku zapomínám, protože se mi víc CHCE BROUZDAT .

Poslední měsíce mám čím dál větší problémy dělat věci jen proto, že to vyplynulo , že BYCH MĚLA.Začíná to maličkostmi.
Všimla jsem si toho u mailů..nejsem schopná odpovídat jen proto, že mi někdo napsal.Třeba i něco důležitého, ne-li zásadního. Přijde mi zpráva, mail..tak to prostě přečtu a když mě to zrovna nějak nevyburcuje (což je vyjímečné) ,tak zkrátka neudělám NIC. Nemůžu.
Neuvěřitelně příjemné. Zjišťuju totiž , že to jak reaguji na okolní svět , nijak zvlášť neovlivňuje to, co se pak s mým světem skutečně děje..

Výsledkem je moje pomalu se rozvíjející odtažitost a čím dál větší zakuklenost v mém nejbližším okolí, které mě stále víc baví, fascinuje, těší..je to můj svět, který mi připadá jako to nejzajímavější na světě.
Děti , R. a Ben.
V tom našem malém divadle, v tom panoptiku našich osobností totiž nacházím všechny divy světa, všechny scénáře,vše co potřebuju k mému sunutí se vpřed.
Zevní svět mi připadá jako něco, co tady musí být jen proto , aby se ten náš "spolek" nerozpadl.

Jenže to PODNIKÁNÍ..do toho všeho nějak.. nesedí.

Právě s různými obálkami souvisí ten stav, kdy MUSÍM dělat to a ono,bez souvislosti s mými chutěmi, náladami či pocity ..je nutno volat, mailovat, psát, doprošovat se , schůzkovat,cestovat a zejména NESTÍHAT.
Jenže..za těmi všemi slovy se kývá jedno veliké a veselé..NEZÁVISLOST !.. (pardón,samozřejmě , že relativní), ale přeci jen, v mé současné realitě to tak vidím.

A zajímavé je..že konkrétně s tímto MUSÍM jsou spojeny výhradně POZITIVNÍ pocity.

S MUSÍM týkajícím se mytí podlahy jsou spojeny výhradně negativní pocity.

V tomto případě je volba jasná.

Podnikání vpřed!!

Proč teď nepíšu do blogu..

2007-09-16T12:01:00.000+02:00

ptala se mě onehdá Pája.

Nepíšu proto, že nám v práci zakázali internet.

Z občasných útržků, které ke mě dolétnou jsem postřehla, že "zneužívání" internetu zaměstnanci je téma, které se občas řeší ( podle mě především v souvislosti s úrovní managementu).

Nevím jestli slovo management mohu použít v souvislosti s naším stále ještě státním podnikem, navíc slovo manager se mi vždy -asi naivně- v mysli spojovalo s někým ,kdo je alespoň trochu inteligentní,určitě bystrý a především nesmírně kreativní a má brilantní ekonomické myšlení, které by mělo především vést k zisku a NEPLÝTVÁNÍ.

Používání internetu probíhalo kdysi způsobem žádosti, obsahující od kdy do kdy ho ten který zaměstnanec chce mít přístupný. A protože většina lidí, kteří jsou zvyklí používat internet v práci ho má spuštěný trvale..žádali jsme zpočátku každý den ( od 7-15,30), postupně na celý týden, pak na měsíc..a nakonec nám ho technici celkem logicky nechali zapnutý trvale, neboť stejně to tak vlastně bylo.

Ale proběhla kontrola, při které bylo kupodivu zjištěno, že zaměstnanci nepoužívají internet pouze kvůli pracovním věcem,ale navštěvují stránky s obsahem obchody, auta, banky, smsky, dlaždičky, kočárky, dovolené, seznamky,knížky,hledání jiných (lepších a zajímavějších) zaměstnání, Blesk a veškerý bulvár, maily,astrologie..stránky lechtivé byly již dávno zablokované....a BLOKY :O)).

(To poslední zamotalo vedení lehce hlavu, neboť..co to je blog?(asi spíš blok, ne ??)

A proběhla pranýřovací schůze.

Pan ředitel hřměl a jmenovitě osočoval jednotlivé osoby s veřejným oznamováním jimi navštěvovaných stránek,včetně naprosto soukromých informací o jednotlivcích.

Výsledkem je zákaz internetu.

A zatržení všech žádostí ohledně nových pracovních židlí , obrazovek (někteří chudáci, kteří to dosud nestihli sedí na naprosto nevhodných židlích a koukají na zrnité obrazovky z roku 1,2 ,ze kterých skutečně slzí oči a bolí hlava...to,že naše práce je de facto úřednická, neboť sestává především ze zdravotnické administrativy nehraje roli), zatržení žádosti o nové zaměstnance ( už 3/4 roku pracujeme minus dva lékaře a děláme tudíž práci za ně..samozřejmě bez zvýšení platu).

Prostě zákaz všeho, co by mohlo vést k tomu, aby se nám lépe pracovalo..protože asi nemáme co dělat, když pořád čumíme na internet.

Ne, nestěžuju si, vážně.

Navíc nemám zcela jasno, jak je to "správně" s tím internetem.Logika říká, že bychom opravdu měli v práci pracovat a nic jiného.

Ale.

Je to státní podnik, se vším co patří k organizaci práce ála socialismus. Hodnocení zaměstnanců tudíž vyplývá především z kontroly, jestli jsou všichni dostatečně vytížení, z atmosfery strachu a nedůvěry.

To vede k trvalému podvádění, kterému prostě žádný system nezabrání ( zabráníte dětem aby nezlobili stále většími zákazy?) a ke všemu možnému jen ne k tomu, aby se zvýšila efektivita práce.

A ten internet.Popíšu způsob, jak ho nyní můžeme použít.

Nejméně 3 hodiny předem :o) napsat žádanku,na konkrétní stránky. Žádanka je předána sekretářce ředitele.Ta vyhledá (nejčastěji mobilem, neboť naše vedení není téměř přítomno) ředitele či nějakého náměstka a zeptá se, zda je možno žádosti vyhovět.Je-li odpovědí ano, zavolá technikům a Ti napíší příslušnému žadateli mail, že ANO.

Žadatel musí pravidelně nahlížet do (vnitropodnikového) mailu, zda ano či ne.A pak slavnostně internet použít, nestihne-li to ale v přesně stanovenou dobu, již to nelze.

No není to neuvěřitelný ?

Někteří zaměstnanci mají práci technického rázu, např objednávání různého materiálu, součástek,stavebních prací, projektů, nakupování apod..což samozřejmě ZDARMA probíhalo přes internet.

Teď se opět telefonuje(přes ústřednu), píší se objednávky a hromady dopisů (přes poštu), vše se zdržuje.

Bylo by to k smíchu..co se týče toho šetření, kdyby ten podnik patřil managementu, ne ?

Ale při představě, že tento opravdu zpátečnický způsob práce platíme de facto MY !!, mě to docela štve.

Protože kolik je asi v našem státě takovýchto vedoucích pracovníků, kteří krom svého mocenského pocitu v hlavě nic jiného nemají?

Když se podívám na sebe..opravdu nevím čím to je, a snad by mi nějaký firemní psycholog dokázal odpovědět..ale já zkrátka nejlépe pracuju,když se cítím alespoň trochu normálně, tedy pro mě "svobodně".Nevidím rozdílu v tom, když si v pauze mezi pacienty sednu k novinám nebo si ty noviny přečtu na internetu. Nevidím rozdíl,když si "zajdu na kafe" nebo napíšu příspěvek do blogu, nevidím rozdíl jestli listuju katalogem s dlaždičkami nebo na internetu.

A já prostě nejlíp pracuju, když si můžu občas napsat příspěvek, komentář, který mi zkrátka uleví, odreaguje mě, přivede na jiný myšlenky z toho, co vidím kolem sebe.

A představa, že se dá opravdu trvale efektivně osm a půl hodin pracovat ,je podle mě prostě nereálná.

A vím, že mi nijak v kvalitě mé práce nepřekáží to, že relaxuji na internetu..protože ta práce, především s těžce pohybově postiženými lidmi, s depresivními pacienty ,s lidmi s opravdu vážnými životními situacemi, je především práce psychologická, a opravdu náročná, je to práce, kde jsem pochopila pojem vyhoření.

Opravdu si neštěžuji.

Už dávno jsem pochopila, že tato práce..ač určitě smysluplná,potřebná a i zajímavá.. je zamořena myslí a ideály našeho managementu, proto si ve svém soukromém životě připravuji jinou cestu.

Protože být celý život ovcí ..je až nebezpečné.

A také snad nejsem tím zlobivým dítětem (protože si přece mohu zaplatit internet(300 Kč měsíčně mě opravdu nezabije) a nosit si do práce notebook)

Nedokážu žít tady v tom napětí pod vedením opravdových blbců..podle mě.

Anebo jsem moc domýšlivá a nepokorná..naštěstí :o)..a pak musím pryč.

A toužím po tom , aby mi to vyšlo.

Drahá moje Aničko

2007-07-15T22:31:00.001+02:00

Seděla jsem na balkoně a pozorovala tu první jasnou hvězdu na stmívajícím se nebi.
A myslela jsem na Tebe.

Jak se Ti teď daří, jak se cítíš, jak Ti je..
..jak moc jsi pro mě důležitá.

Jsi tak důležitá, drahá Aničko.

Od první chvíle, kdy jsem se o Tebe dozvěděla , jsi mi přinesla radost, otevřela jsi tolik zavřených dveří v mé duši.

Bojím se o Tebe, milovaná.
A netuším proč.
Nejsem zvyklá se o děti bát. Nechci se o Tebe bát.
Je to asi Tvou tak umně skrytou křehkostí, Tvou citlivou duší, Tvým jemným vnímáním světa..které ale tryská do okolí příliš silnými výbuchy emocí..jak nepochopitelná jsi pro nevědomé..jak pochopitelná jsi pro láskyplné.

Drahá moje Aničko.

Myslím na Tebe s láskou, kterou matka nikdy nebude umět vyjádřit slovy.
Buď prosím trpělivá, má malá kouzelnice..

Tvoje maminka je pomalý žák.Ale snaživý a citlivý.

Já prostě furt jen rozjímám

2007-07-02T19:12:00.000+02:00

Už mi to začíná připadat DIVNÝ.

Jasně.... že čekám, koncentruju se a připravuju k nějaké neobyčejně obyčejné změně, ke nějakému závratnému činu, poznání,zážitku..
Jasně, cítím to v kostech, ty dny na hraně,to tancování na špičce jehly, to balancování a taky bilancování, tu startovní čáru.

Splývám s časem, a ani nevím jak ty dny vlastně běží..v tom čekání, v tom cítění čekání.

(Ale stejnak..trvá to nějak opravdu moc DLOUHO... )
Zneklidňuje mě to.

Čekání naplněné opravdu nicneděláním.
Dokonce nicnepřemýšlením.

Jenže .. nemůžu dělat nic jinýho.
Snažit se vplout do proudu a naprogramovat si náladu.

Vlastně jen...

..pozoruju lidi a dívám si jim do očí.Dívám se a snažím se najít jejich odpovědi.
Tak často uhýbají.

Přemýšlím nad tím, proč nikoho NEVZRUŠUJE pohled zpříma do očí, pohled,který jde na dřeň a může přinést tu chvíli blaha,to poznání blízkosti s trochou toho šibalství. Toho blázna v nás.
Nebo si to jen představuju?

Momentálně mi absolutně nejzajímavější na světě připadá pravda.
Pravda každého člověka, taková jak ji vidí, cítí..prostě ta jeho .

Toužím po pravdě jako po vodě na poušti.

Možná můj mozek není schopen připustit, že žádná taková dřeň neexistuje, žádná opravdovost není.
Jenže pro mě je.Já sama to vím, když jsem tam..a když jsem tam,tak žiju.
Žiju očima

Někde se tak na sebe díváme..tady v práci. S cizíma lidma.
A najednou je to doopravdy a my bychom se dívali donekonečna... je to jako jíst dobrý jídlo, sytit se omamnou rozkoší..
Zapomenu na práci, ztratí se prostor i čas ,a my se prohlížíme , zkoumáme,osaháváme tím vidoucím pohledem ..a v tu chvíli se objeví ta nádherná jemnost , ten kaleidoskop duše, ta něha.

Neznám lepší léčbu.

A tak hledám ty jiskřičky v očích ,které mi pomáhají.

Toužím po opravdových očích. A opravdových úsměvech.

Tobě

2007-06-27T09:48:00.000+02:00

Po této noci se svět maličko změnil, můj úhel pohledu se pootočil a já opět zažívám rozkoš přítomného okamžiku.
Nemůžu napsat víc.Protože mi až příliš září oči.

Jenom děkuji,děkuji,děkuji..Tobě.

Za to vyjímečné prožívání.

Salinger..

2007-06-24T15:42:00.000+02:00

Myslím, že jsem právě teď ovlivněná Salingerem.Myslím tím jeho skvostným psaním.
Protože on prostě píše tak, že je člověku jasný, že má ten VHLED, a že si prostě UVĚDOMUJE lidi a jejich životy.
Je mi to hrozně příjemný, a uvědomuju si zase já, jak jsem to v tom svým mládí nevnímala, že mi to jako nepřipadalo vůbec zajímavý, právě tohle jeho psaní.

A tak se mi právě teď chce napsat o tý svý představě..
Že mě už kolikrát..a taky právě před chvílí.. napadlo, že třeba někdy přijedu za Mirkou...že prostě zazvoním a řeknu ,že jsem Sára, že ona navíc bude vlastně vědět, že jsem to já, takže nebudu muset nic řikat ..a že se budu cejtit stejně, jako když čtu, co píše..
Taky mě to napadlo u Radky, Rulisy a Lišky..ale tam už jsem mnohem víc ostýchavá.

Jenže to nikdy neudělám.

Protože i když jsem si jistá, že ty holky prostě cejtím, že o nich vím, že jim rozumím a chápu je ..tak si vůbec nejsem jistá, jestli to není právě přesně to, co se s tím dá maximálně dělat.

Mě často napadají takovýhle věci. To je pro mě život, dělat to, co mě napadne, prostě moc nepřemejšlet a koukat, co se kde vyvrbí....jen že už to dělám teď vyjímečně. Už mě ten rozum hodně brzdí.

Myslím, že nejhezčí na Salingerovi je, že píše tak OTEVŘENĚ o všech těch křehkých tajemstvích duše.Tak jakoby nezávazně, ale přitom tak, že to člověk úplně cejtí ve svým vlastním těle.

Že to s tím hrdinou doopravdy žije .

Pojedla jsem ...

2007-06-24T14:17:00.000+02:00

knedlo zelo ..v mém případě..kuřo.Vynikající, protože tohle jídlo umím.
Ale to "kuřo" mě vedlo k vzpomínce na R., který mi onehdá řekl, že mám nějakou nemoc, o které prý četl na internetu...a ta se projevuje tím, že člověk stále sleduje co je a není zdravé..

Nu, má pravdu.
Od jisté doby jsem začala pozorovat co jím, tedy od doby, kdy jsem se začala ve svém těle cítit nedobře.Nemyslím tím ovšem tloušťku.
Začala jsem si tedy všímat co jím a taky jak to jím.
A chtěla jsem svou stravu zlepšit, protože názory typu.. potrava je lék ..jsou mi blízké.
Navíc je to asi nejjednodušší preventivní přístup ke svému zdraví.

Zjistila jsem,že dle mé krevní skupiny jsem de facto vegetarián.No a tím to vlastně začalo.
Vegetariánská strava mi vyhovuje, najíst se např. v Countrylife je pro mě rozkoš fyzická i psychická.
Jenže..stravovat se takto, zmanená de facto změnu životního stylu.Přemýšlení o jídle, pomalost a nákupy v prodejnách zdravé výživy nebo alespoň biopotraviny v supermarketech,vlastnit pec na chleba a mlýnek na obilí a nejlépe taky pole nebo farmu.A navíc notnou dávku kulinářské fantazie.

A na to já jsem líná.

Na to abych jedla na co mám chuť jsem evidentně bez "zdravých" instinktů, neboť mě chutná téměř všechno "nezdravé" a navíc to kunzumuji supernezdravě, tzn. ve stoje, v běhu nebo prostě zásadně při jiné činnosti, když ale u jídla sedím, vždycky se v myšlenkách zaobírám něčím jiným než tím jídlem.V podstatě ho do sebe naházím, abych to už měla za sebou..
Ale přesto, při tom házení, když si na to vzpomenu, si tak nějak automaticky vybírám to zdravější, už si prostě neužiju svoje milovaná rajčata a taky to červené maso skoro nejím.I když mi chutná.

Ale k tomu "zdraví"
Takže. V určitých etapách svého života mám občas pocity, že něco je nebo není zdravé. Dost se to střídá a je to pravděpodobně ovlivněno náhodnými informacemi, ke kterým se občas dostanu, reklamou apod..

Svůj osobní názor na stravu totiž nemám, snad jen , že je to podle mě otázka psychologická a vztah k jídlu vyjadřuje de facto vztah sama k sobě.

A tak mám v hlavě takovou jakousi zarážku a všechno co se jídla týče rozděluju právě podle té aktuální situace na to zdravé a nezdravé.
Bohužel to říkám nahlas a dvakrát bohužel to automaticky říkám i dětem.
Takže mi třeba Anička říká..mami, dáš mi chleba s tím a tím.. je to zdravý!

Dost mě to štve, neboť jim do hlav vnáším docela nadbytečný zmatek..no ale tak nějak to právě teď hned neumím změnit.

Technická vsuvka

2007-06-20T21:58:00.001+02:00

Jakožto technicky zdatnější polovina našeho vzácně vyrovnaného páru jsem byl požádán o objasnění nejasností okolo možnosti psaní komentářů takovým způsobem, abychom neztratili ze zorného pole původní příspěvek, na který reagujeme. Pro názornost jsem pořídil dva ilustrační obrázky. Na prvním je červenou čarou ukázáno na odkaz, na který je třeba kliknout, pokud chceme zobrazit původní záznam.

Z druhého obrázku by mělo být patrno, co se stane po kliknutí na odkaz: "Zobrazit původní záznam."

Věřím že nejasnosti jsou objasněny a těším se na další možnosti k mému vstupu do světa jenž je křehce a poeticky spjatý s moji láskou.
r

Pár postřehů z přítomnosti...teda vlastně opět z minulosti ??!!

2007-06-19T08:51:00.000+02:00

Už jsem si říkala, že o něm nebudu psát..ale nejde to .Nemůžu. Je to moje přítomnost, je to to, co teď žiju, je to můj nový začátek, můj druhý život.
Letní noc v Plzni.Trochu chladnější vzduch , je po dešti, dopíjíme vynikající víno, všichni už asi spí, ale já jsem úplně čerstvá, to asi to víno, které mi tak chutná..vlastně oslavujeme tu krásnou novou holčičku, která přibyla do této zvláštní rodiny, kterou stvořil, a kde vidím stopy jeho existence na každém kroku, v každé věci, je to svět, který vytvořil, a který funguje teď už bez něj...
Sedím na balkoně s Jonym, jeho synem.A okouzleně poslouchám něžná a přímočará slova toho téměř už muže, s jeho ještě dětsky rozšířenýma očima, slova vypovídající o lásce k otci, která bych v tomto věku vůbec nečekala, slova, která jsou tak upřímná až to bolí.
"víš, pamatuju si všechno co mi kdy řek, každý slovo...každej mi závidí jakou mám mámu, ale já vím, že všechno to, co tady je, jaká je i máma, to tady udělal on. Tím jakej je, tím jak nás nechal bejt...dal mi tu svobodu , respekt...tak to nikdo jinej nemá, každej je doma organizovanej , nic nesmí a neví co chce , možná je zvláštní, ale mě dal úplně všechno, já si ho strašně moc vážím.Jsem šťastnej ,že mám takovýho tátu..a on má hrozný štěstí,že Tě potkal, a že Tys potkala jeho..
Ještě řekne mnoho slov, o jeho světě, o láskách, o tom čím chce být, jak chce žít..a já pak ještě dlouho ležím , už sama na té pohovce, koukám na hvězdy a cítím ten tichý smutek ve mě,vynořují se vzpomínky na můj život a můj svět, moje děti a já nechtíc upadám do melancholie, bráním se tomu, snažím se racionálně uvažovat,nehodnotit, nesrovnávat.. říkám si,že vše má minimálně dvě stránky..ale nemůžu než nevidět ten můj omyl, to moje zklamání, tu mou velkou bolest..

Strach.

Ten věrný průvodce.Strach ,kdysi snad vytvořený trvalou kontrolou rodičů,stálým hodnocením, pozorností zaměřenou na negativa, pozorností zaměřenou ne do sebe,ale do okolí..pozorností , která je ovládána strachem..který je vnímán a nazýván láskou, strachem o to, co by bylo, kdyby se člověk vymanil z fungujících systemů, co hrozného by se asi stalo, kdyby to všechno "pustil", nechal být..
Vyrostla jsem v prostředí strachu, který byl pociťován jako láska.Jako životní nutnost.

A jednoho dne jsem to procítila.Pamatuju si to přesně.
Četla jsem, tehdy ještě ve svém manželství, poprvé Castanedu..Učení dona Chuana.
A v jedné kapitole vysvětluje don Chuan cestu bojovníka.Cestu, kde na nás číhá několik silných nepřátel.Čekají na každého a mohou být poraženi.Stane-li se tak, už nás v životě neprovázejí.
Tím prvním nepřítelem je Strach.
Pak Síla, Moc, Jasnost.Poslední je Stáří.

A tehdy jsem si to jasně uvědomila..jak ve všem, ale úplně ve všem, co mě v životě tíží, co je mi nepříjemné..je vlastně skrytý obrovský,trvalý , nekonečný ..a především zcela přehnaný Strach.
Strach se projevit, strach existovat, strach žít.

Jak úlevné bylo to zjištění.Že je to JEN to.

Jak hrozné bylo pomyšlení, že celý můj svět je pouze divadlem , které zřejmě hraji pro své okolí, svět ,ve kterém vystupuji tak uvolněná, silná, pohodová a hlavně zcela otevřená..

Mimikry, které jsem vysílala do okolí, neinformovaly o mé bolesti, nejistotě, zranitelnosti ani síle.Neinformovaly o mé hluboké lásce k světu, o mé vnitřní svobodě či radosti.O mé touze.
Byly falešné a takový byl i můj tehdejší svět.
Jak jsem tehdy mohla potkat lidi, kteří by mi rozuměli? Muže , který by mě měl rád?
Ta bariera, ty informace z nás ,nás vždy spolehlivě vedou mezi ty,ke kterým v tu chvíli patříme.

Mohla jsem mít to štěstí, že přijde princ( nebo princezna) a zamčené dveře otevře, myslím, že se to stává, ale mě tohle milosrdenství nepotkalo. Možná..naštěstí.

Objevení mého strachu, byl začátek konce mého manželství.
Cítila jsem se sama. Bála a styděla se mluvit o těch "slabostech", mluvit o sobě..ale nemohla jsem žít v tom spojení bez společných rovin, bez pocitu,že ať se se mnou děje cokoliv, je to v pořádku. Že jsme na to dva.Ten strach dát se svému muži všanc.To uhýbání očí.
Nemilovali jsme se.Milovali jsme jen naše dítě.
A já necítila oporu ve svém muži, spíše ve svých rodičích. Neuměla jsem se ještě opřít o sebe.
Vrátila jsem se do hnízda svého strachu, do domu mých rodičů a teprve po tomto návratu , jsem konečně mohla odejít,utéct.Schválně píšu i utéct, protože to zatím nebylo vědomé opuštění hnízda,na to mi ještě chybějí síly.Jen jsem se odstěhovala sem. Do hor..

Učím se se svým strachem žít doposud. Je to lítý boj:o).
Je to směs smutku a únavy ,občasná se potkávání s hranicemi bláznoství. Je to měnění pozic, chvíle osamění, střídání lidí kolem sebe. Ale také čím dále větší zábava a dobrodružství.

Učím se mít svůj strach jako svého průvodce.Ale už ne sama.
Mám ve svém životě štěstí .Protože se to mohu učit s člověkem, který žije život beze strachu. Není to jeho zásluha. Narodil se tak.
A já s naprostým úžasem pozoruji tu neuvěřitelnou jednoduchost každé chvíle, každého toho okamžiku, kdy ze mě padají obruče a já to prostě začínám nejenom vidět,ale taky žít.
Jsou to střípky, ale kdo by chtěl víc.

Každému je dáno to, co unese. V neštěstí i ve štěstí.

A tak sedíce v Plzni pod hvězdami..cítila jsem nesmírné štěstí a lásku k tomu spícímu muži, který vypadá vlastně tak obyčejně, kterého bych před lety asi nepotkala, nevšimla si ...k tomu člověku, který mi pomáhá v mém životě prostě jen tím, že je.
Tím, že je takový, tvoří. Vidím, co stvořil.A vím ,co tvoří v mém životě.

To není oslavná óda,ani pomýlenost mysli.Není to pouhá slabost a závislost na jiné osobě.
Jeho bytí tvoří to bezpečné prostředí pro to, abych já mohla zkusit žít po svém.

Probouzí se ve mě síla, která ve mě vždy byla. Cítím ,jak začíná bublat nahoru a prožívám směsice hysterického smíchu, vytřeštěných očí a milostného úsměvu.
Protože já jsem taková. Jsem SILNÁ. Jen jsem na to zapomněla..kdysi v hloubi věků..

A tak si užívám vážně tu čirou egoistickou radost..že prostě vždycky, ale úplně vždycky, mi život přinese to, co potřebuju.Stačí se jen umět dívat.

Učím se na život dívat.

Udělala jsem něco od začátku až do konce

2007-05-26T16:42:00.000+02:00

A mám z toho velkou radost. Nezřízenou radost.

Mám totiž trochu problém s řádem,systemy a dokončováním věcí.Vždycky hrozí, že mě něco přestane v půlce bavit, a protože nemám nějak vyvinutou vůli, neumím se příliš k něčemu nutit...často pak věci nechám být, pak se k nim zase vracím..ale máloco dokončím najednou.

Dneska jsem měla přednášku.Veřejnou.Byla jsem k ní trochu donucena zaměstnavatelem.Neodmítla jsem.Ale zapomněla na ni.

A pak byla ve velkém chaosu a snad i strachu před ostudou donucena "zapracovat".
Dokončit něco, na co bych se ..nebýt té možné ostudy..určitě vykašlala.
Myslela jsem si totiž, že nemám ráda veřejné vystupování.Moje mysl si to myslela.

Jenže to bylo opačně.Já si to užívala.Já jsem byla jako ryba ve vodě.Najednou jsem se cítila přesně tak, jak je popisováno mé znamení..jsem Lev a naparování, ješitnost a veřejné projevy k davům by mi měly být blízké..jen já nad tím vždy kroutila hlavou.
Dnes to bylo jiné..možná i proto, že jsem ve chvílích, kdy jsem pocítila obavy nad neúspěchem říkala sama sobě..užij si to. Jen to jen divadlo, hra..prostě si to užij.

Poslední dobou si tohle říkám častěji..a světe div se.
Obavy z různých situací se rozplívají.

Před týdnem jsem absolvovala výběrové řízení.Na krajském zdravotním úřadě.
Když jsem na něj jela..taky s trochu roztřesenými koleny..říkala jsem si to samé.Poprvé.
Užij si tu hru.
No,tuhle hru jsem si tolik užít nemohla..neboť posazena před l5 lidí jako vybraných z mě už skoro zapomenuté doby..(snad jen pro přiblížení- strnulé obličeje, brýle a drdóly..a naprostý nezájem v očích, které uhýbaly..) jsem najednou neměla snad ani to publikum.
Jen ve mě zůstala otázka..dočkám-li se doby, kdy bych si mohla zkusit podnikat, aniž by mě nějaká komise k tomu "připustila"..
A cestou domů se ve mě objevilo tiché rozhodnutí, že jestli neprojdu, budu před tu komisi docházet tak dlouho , až ztratí trpělivost a dají mi šanci.
Cítím tu šanci a velkou chuť i tuto věc dotáhnout do konce.
Jako tu přednášku.

A ještě něco si chci zapsat.
Přednášku jsem si připravila.Ale do počítače mi ji připravil R, jelikož na to jsem vážně krátká.
A já zažila rozkoš sdílení společné práce, společného zájmu..a i úspěchu.
Dnes jsem na to myslela po celou dobu, na tu rozkoš společného.Na to tiché spojení.

Mám teď aktivní období.
A úplně na jeho počátku stál ten můj anděl strážný ..který mi kdysi jen tak mimochodem řekl

..když pro něco doopravdy hoříš, tak se Ti to podaří..

Práce šlechtí

2007-05-09T22:33:00.000+02:00

Tak jsem dala několik razítek a podpisů.Několik desítek.
A hned se mi zvedlo sebevědomí.Jsem důležitá neboť vlastním razítko .
A to je čistě racionální záležitost.
Která mi nahodila opět nějakou tu linii existence.
Fakt je to dobrý.
Tak dobrou.

asi splín nebo co..

2007-05-09T20:58:00.001+02:00

Je nutné abych dělala nějaké racionální činnosti.
Je potřebné zadat si vizitky.Žádné se mi nelíbí.Žádné mě nenapadají.
Stejně jako dlaždičky.Připomínají tak maximálně pitevnu.
Tak alespoň jakési body pro výběrové řízení.
Dostala jsem se trochu do uzavřeného kruhu na mým blogu.Nemůžu psát.
Jsem opravdu hrozně mimo. Skoro pořád koukám do blba a nemůžu to změnit.
Nemůžu mluvit ,protože nemám co říct.Všechna témata mi připadají prostě strašně nezajímavá a o ničem.
Všechna konání mi připadají o ničem.
Proto se mi tak špatně koná. Žehlí.Píše.Myslí.
Možná budu už jen takhle koukat do blba.
Umím si to představit, kdybych měla kde bydlet a nemusela chodit do práce.
Klidně bych byla nezaměstnaná..možná by mi podpora stačila na nájem a jídlo.
Velmi vážně o tom uvažuji.Občas.Nezávazně.
Je trochu neuvěřitelné,že mě čeká teď takové mírně řečeno hektické období, ale jakoby to vůbec nemělo nastat.
Vlastně bych chtěla jen tak sedět,ležet, stát a třeba chodit.
Tak to dělám.
Soustředěnost nula.
Pozornost vynucená.
Tělesnost vzdálená.
Jsem trochu zvědavá na výsledky.Vzdáleně.
Zítra výlet do Plzně.Jako na jinou planetu.
Asi napíšu nějaké propouštěčky.Těm neuniknu.Asi.
Tak jo.

Volný Den.

2007-05-08T16:09:00.000+02:00

A já se přesto vzbudila v 6,00. Nevadilo mi to . Naopak. Vzbudila jsem se proto, že jsem chtěla, ne proto, že bych musela..a to bylo tak krásné.

Moje první pocity po probuzení nebývají radostné. Kdysi jsem někde slyšela nebo četla..že ve spánku jsme "pryč, tam, kde jsme opravdu doma, snad kdesi sami se sebou " a probuzením si otvíráme dveře do toho našeho divnosvěta, do té reality , vstupujeme na naše podium, do té jen a jen naší hry...
Trvá mi tak asi sekundu než si vzpomenu,že tady to je vlastně všechno ten můj život.
A pohled se lehce rozjasní, duše uklidní..a hlava začne pracovat , dnes pohodově, protože mám ráda mnou rozhodnutá brzká rána.
A tak jsem se vzbudila do divokého počasí, kdy se po obloze honily mraky a ostré slunce si mezi nimi dralo cestu ven a tráva byla plná ledových kapek po nočním dešti...vyběhla jsem s Benem na louku a do lesa.

Pak jsem si zase vlezla do postele. S knížkou od Remarqua .Mnoho a mnoho let nečtenou.
A propadla se do jeho vnímání světa, které mi tolik vyhovuje.
Ty snivé popisy, to žití nadosah extremů a přesto s nadhledem.Ta tichá odvaha ne přežívat, ale žít. A trvale přítomný smutek kdesi v hloubi duše, který zbarvuje každou minutu prožitého kapkou nepochopitelné nostalgie, která ale každému okamžiku dává ten konečný smysl.
To vše je mi hodně blízké.

Byla jsem šťastná v té posteli, s šálkem výborné kávy, která zahřívala lůžko vedle mne.
Byla jsem šťastná, protože jsem se na chvíli našla.

A vrátila se do doby dávno prožité.

Do doby, kdy jsem nebyla vůbec ve střehu.Kdy věci, události, lidé i velké změny přicházely do mého života bez jakéhokoliv chtění, tak nějak mimochodem a já to všechno přijímala, žila a rozpouštěla i opouštěla zcela bez zábran a beze strachů, bez výčitek svědomí a bez přemýšlení.

Nepoužívala jsem slova jako Důslednost. Plány.Opatrnost.Úspěch.Zodpovědnost.Disciplína.Rozhodnost.
Já..neměla jsem ambice.Vůbec mě taková slova nenapadala.

A přesto můj složitý život běžel jako na drátku.Tak nějak jistě, úspěšně, radostně a přitom tak lehce. A byl to náročný život.

Vím už teď, že mnozí ten můj život vnímali jako úspěch, karieru,štěstí.Dařilo se mi vše.

Když jsem porodila dceru, změnilo se všechno.

Můj mozek se otočil o 180 stupňů a všechna ta divná a cizí slova se v něm rozsvítila jako omylem zhasnuté kontrolky.Které někdy blikaly tak, až to řezalo do očí.

Život se zastavil a já žila ta slova.Začala se obávat se ,strachovat a také se zlobit.
Byla jsem zavřená do klece povinností a hlavně pocitů,že někdo nebo něco- okolnosti, jakýsi řád, se kterým jsem se nikdy neztotožnila, rozhoduje o mých dnech.
Byla jsem plná zloby, vzteku a strachu, že se to nezmění.A také beznaděje.Byla to past pro mou potřebu vlání.
Po sedmi letech jsem porodila druhou dceru a začala jsem zapojovat do mých dnů mysl.Vlastně neustále o všem přemýšlím :o).
A rozsvítily se kontrolky jiných témat..jsou to kontrolky týkající se víry, duchovní cesty, růstu, přemýšlení o Bohu, kontrolky, které mě strašily nekonečnými pochybnostmi, že je všechno jinak, že ale také nemá nic smysl, že je vše dané, že JÁ neexistuji, nemůžu tudíž nic rozhodnout, chtít, dělat, žít..
Neviděla jsem nic než všechny ty blikající kontrolky.Na mnoho let mě oslepily.

Teď se vlastně vracím zpět.

Do toho života, se kterým už nechci bojovat, ale opět splývat.Se kterým se potřebuji objímat jako s přítelem,který je mi nápomocen.Se kterým chci tančit každý den nový tanec.
Začínám opět vidět, že každá minuta je nová, že se vše neustále mění, že je to nekonečně barevný rej možností, které se kolem mě vesele točí.
Vracím se zpět do života, který se mi ztratil.Protože jsem si ho neuvědomovala
A uviděla jsem to až o mnoho let později, když jsem se mohla na celý ten kaleidoskop podívat z výšky prožitých let.

Všechny ty kontrolky už tak nějak poklidně svítí.Nemůžu je zhasnout..a ani nechci.Patří už ke mě.
Ale zase chci začít rozsvěcet ty ostatní, těch milion dalších, na které jsem zapomněla.
Protože už tuším, že vše je možná úplně stejně jednoduché a lehoučké jako tehdy..když jsem běžela kupředu bez zastávek, ale s absolutní důvěrou, že vše je prostě tak, jak má být.
Byla to nevědomá víra.

A tak mi ...začíná ta poslední, už vědomá část mého filmu.

Tedy začíná..občas mi tak trochu prolítne hlavou ta jasná radost.
Jako třeba dneska nad tím Remarquem.

Který mi prostě a jednoduše připomněl MĚ SAMOTNOU.

Trochu toho sobotního rozčarování ..

2007-04-14T20:05:00.000+02:00

Dost jsem se přejedla.
Maminka mi totiž donesla bramboráky se zelím a uzeným.A já je teď všechny snědla studený.

Mám víkendovou službu a celý den, teda ve volných chvílích čtu blogy,mezitím jím vše, co mi přijde pod ruku a na závěr ty studené bramboráky.Dost mi přitížily, a tak jsem si byla v automatu koupit pivo Gambrinus , původem z Plzně :o)
(ten úsměv je tam kvůli Tobě, neboť jen Ty tušíš, jaký já mám k Plzni sladkobolný vztah..)
Chutná mi teď ten Gambrinus.
Trochu mi vyspravuje tu pachuť, tu kombinaci jídla bez smyslnosti, Mirko:o), prostě to požírání hmoty, snad jakési zaplácávání si touhy po tom, že bych nejraději běhala nahá po lese s rozpuštěnými vlasy..

Toužím po "svobodě" ?

Když jsem chodila k jednomu psychologovi, pořád se mi objevovaly obrazy podobné mé touze běhu s rozpuštěnými vlasy, nejčastěji to byli vzpínající se koně, kterým vlála pro změnu hříva, pocity trysku, vzduchu, prostoru...
No já tuším, že by mi kdekdo řekl, asi se dost dusíš, toužíš po uvolnění, po přetětí těch pomyslných obručí..
..a já bych řekla ANO.

Už několik týdnů cítím potřebu napsat o své práci, ale nemůžu se k tomu dostat.
Já mám totiž plný zuby svý práce.
Setrvávám v ní pouze ze dvou pro mě závažných důvodů.
Za prvé mám služební bydlení, které mi vyhovuje, v místě, které mi vyhovuje, v místě,kde sehnat vlastní bydlení je pro mě zkrátka finančně nedostupné.
Druhý důvod je jakýsi masochistický. (Jak řekla dnes jedna má pacientka,psycholožka, která se věnuje ve volných chvílích Etikoterapii.)
Představuji si totiž , že vše,co mě tíží v mé práci, je jakousi výzvou , jsou to témata , která prostě musím odžít , vyřešit, vypořádat se s nimi ...protože jsem si jistá, že když to nedokážu, budou se mi pořád vracet.
Na jiném místě, v jiné práci.Neuteču před tím.

Aby bylo jasno, co tím myslím.
Jsem tady svázaná mnoha pravidly.Se kterými nesouhlasím.Navíc jsem "řízena" lidmi, kterých si nevážím.Přesto se jim podvoluji,neboť jsem zatím nenašla způsob, jak to nedělat.
Z toho podvolování je mi špatně.
Také je mi špatně z toho, že vlastně obchoduji sama se sebou.(Chceš tady žít? Tak prostě poslouchej. Skloň hlavu.Podřiď se.)
Je mi jasné,že mohu cokoliv.Že všechny důvody které bych tu mohla uvést jsou zástupné.
Mohu odejít jinam, najít jiné "krásné místo".Mohu změnit zaměstnání.Mohu odjet ze země.Mohu, mohu..kdopak mi brání?
Odpovědí mi je vždy jediné ..no Tvůj Strach.
A za ten se stydím.
Můj strach podmíněný tím, že žiju de facto 13 let sama s dětmi, i přes současné partnerství, i přes minulá partnerství.A to je prostě záhul.Především v tom smyslu, že jsem si odvykla poslouchat své potřeby, rozhodovat se dle svých intuicí, protože prvotní bylo ..a je,uživit rodinu.
A to je svazující.Tedy pro mě.Tedy zatím.

Zařizuju si jakési odlehčení ze své práce.Jakýsi vedlejší výdělek.Zatím v mém oboru.
A mám dva cíle.
Nechodit do práce každý den od 7-15,30.
A nesloužit.

A snažím se moc nemyslet na to, že mé pocity touhy po uvolnění jsou ve skutečnosti touhou po svobodě vnitřní.Té, kterou máme přece stále na dosah. Stačí jen lusknout prsty.
Všichni to přeci vědí, všude se to píše.

No, tohle prostě dělá všechno to jídlo bez radosti , to pivo a taky cigarety.Které se mi hnusí.A které kouřím,když jsem nervozní.S výčitkami.Bez požitku.

Taková malá dávka jakéhosi pofňukování..
Ale i toho je zřejmě třeba.

Přeji všem krásnou skoroletní sobotní noc.

Jakobych dostala políček.

2007-04-14T12:29:00.000+02:00

A zasloužený.
V rámci jedné diskuse na blogu se mi dostalo zpětné vazby, která mi připomněla situaci průhlednou jako televizní seriály.
On (ona) něco říká. Ale já ve skutečnosti slyším z jeho slov jen některé . Jen ty, co osloví ty závity v mém mozku, které používám častěji.Ty "vzorečkové".Ty vyvolají kaskádu asociací,jejíž výsledkem je myšlenka , která se zevně projikuje mými slovy. Odpovídám.
Ale ten druhý mi nerozumí. Zdá se mu, že mluvím o něčem úplně jiném. Vznikne rozčilení. Vztek nad zdánlivou tupostí druhé osoby, třeba i její odsouzení pro nepochopení. Vzniká disharmonie. Vysvětlování.
Já Ti přece říkám něco úplně jinýho, copak tomu nerozumíš? Neslyšíš? Neposloucháš?

Ale jo,poslouchám, jenže neslyším.

Říkáme tomu komunikace.
To,co je prý základem vztahů mezi lidmi.
Komunikace ,slovo denně tisíckrát skloňované, které může být důvodem toho, proč si spolu někteří lidé rozumějí, a jiní se nemůžou vystát.

Jenže si myslím, že to je všechno někde úplně jinde.
Není to v těch konkrétních slovech ,která alespoň mě připadají čím dál tím víc na obtíž..
Zatím je ale ještě příliš potřebuju. K tomu sebevyjádření .
Protože jinak své ego uspokojit neumím.

Představuji si, že jednou, v daleké budoucnosti, spolu opravdu lidé nebudou komunikovat pomocí slov, neboť ta jsou pouze zkresleným obrazem našich myšlenek .

Porozumět si si lze jen v tichu.
Jen v tichu cítím tu harmonii a sblížení . A je jedno jestli je to doma s dětmi , v posteli s mužem nebo v práci.

Jen v tichu se lidi můžou doopravdy slyšet.

A já jsem moc vděčná, že jsem si to pro sebe mohla ujasnit.

Začíná ten nechtěně nutný víkend

2007-04-13T18:53:00.000+02:00

Vyběhla jsem na chvíli z práce.V rukách dvě igelitky s nákupem pro mámu.S nákupem,ze kterého má máma bude vařit mým dětem celý víkend to, co mají rády.
Dveře u bazénu byly pootevřené na sálající terasu a já na chvíli vstoupila do tajemství pátečního podvečera, kdy je ve vzduchu cítit ono zvláštní napětí, kdy se hektičnost upracovaného až upachtěného týdne líně překulí do euforie zdánlivé svobody nabízející tak častou nezřízenost, vstoupila jsem do atmosfery teplého podvečerního slunce,do tajuplně slibujícího zpěvu ptáků,do ticha smrků, které se líně chvěly v zapadajícím slunci.
Nebe nad lesem bylo až kýčovitě modré.Tak nějak " horsky"....existuje termín horská modř? Taková ta barva vysokého nebe?

Tiše jsem našlapovala pracovními pantoflemi mezi sasankami.V lese běhaly děti, mezi nimi ta moje ,která tak miluje když jí "vlajou vlasy ve větru"..a pak přichází domů spojená s tím lesem ,zapleteným úplně všude.
Za mými zády se táhlo údolí ,ostře se zakusující do okolních lesů a mizející v modravém oparu kdesi na východě. Ten opar se zdál nekonečný.

A já šla,uvědomujíc si tu svou euforii z toho,že jsem právě tady a teď.

Ještě potřebuji své euforie.
Neboť se střídají s chvílemi silné nespokojenosti.

Ty chvíle odmítám,ale jsou.Snažím se s nimi smířit,ale je to stále jen snaha.

A vím,že ty euforie jsou tak silné proto,že i má nespokojenost je ještě velmi silná.

Představuji si ty váhy.Které se dosud, již trochu unaveně , vychylují do svých maximálních poloh.

A večer pak , v šumění blízkého lesa , pod těmi tak jasnými hvězdami , tiše toužím po zklidnění těch hladin,po vyrovnání výchylek.
Asi přijdu o sílu těch euforií, i rozlad..

Ale přesto.
Zážitek tiché radosti, která mě už několikrát laskavě objala, mě jasně pobízí k víře,že všechny stavy mé mysli mají svůj význam, své místo .

A ta víra je to jediné, co chci ještě najít.
Tolik po ní toužím.

Chybí mi "správná chvíle"

2007-04-05T13:02:00.000+02:00

Ještě stále mi chybí ta správná chvíle, ten okamžik.

Za poslední týdny se mi nahromadilo tolik témat, která jsem si chtěla zaznamenat..
Vynořují se zejména po ránu, také při čtení blogů.
Často pod vlivem počasí.
A často nečekaně.

Jsou to vjemy silné , a protože cítím, že blog je pro mě jakýmsi nutným krokem v pozorování osobní roztříštěnosti , jakýmsi systemem třídění , urovnávání, uklízení , sklízení :o)
a tím i přijetí vzpomínek , euforických i depresivních, dětinských ideálů, dospělých snů, pocitů viny , pocitů nikdy nevyřčených a přesto prožitých ..cítím nutkavou potřebu tyto vjemy zaznamenávat.
Kvůli sobě, především.

Nestane-li se to ale hned v tu chvíli, nemohu si už pak náležitě vyvolat potřebnou emoci a nejde už mi psaní.
A tak vznikají torza mých nadpisů, někdy i s pár slovy..která mě mají opět přivést k pro mě důležitým tématům.
Dle těch nadpisů se dá říct, co se v mém hlavě přibližně honí.Tak např. :

Chybí mi přátelé
"Zbožňovaná"
Rab,Rab,Rab..
Jsem ambiciozní, zdá se..
O mé profesionální profesi
Touha po skandálu

Abych se opravdu dobře cítila po napsání příspěvku, musí k tomu dojít ve stavu, kdy prostě cítím to téma bytosně. Jinak se z toho stane neurčitý sled dat, který pro mě nemá žádný význam.

Všímám si totiž toho, že po napsání příspěvků, se mi určité věci , které mě třeba nějak tíží ,ke kterým mám nějaký třebas i neodpovídající vztah, prostě zracionalizují.
A to je to, co mi dělá dobře.

Neboť v mé hlavě je spousta chaosu a balastu.
A za tím balastem cítím jednu velkou radost.

Ale prohrabat se k ní...

Můj důležitý čas

2007-03-16T09:54:00.000+01:00

Poslední dny a týdny zažívám chvíle velkého štěstí.
A cítím potřebu o tom psát, napsat ten svůj příběh.Ten poslední příběh.Toužím po tom ,napsat jak to mám , jak jsem dospěla k tomu co si právě v tomhle období svého života myslím, žiju.
Protože nevím, co si budu myslet zítra.
Protože pozoruji, jak úplně každý jde tou svou cestou..a jsem u vytržení z dokonalosti celého celku, toho všeho, co kolem sebe vidím.
Protože mě napadlo to napsat.
Protože mě baví to napsat.
Protože si to chci zapamatovat.

Někdy mě tak trochu brní mozek. Ze všech těch tolikrát řečených, napsaných slov.
Vědomé chování. Uvědomovování.Růst.Zázrak nejistoty, který je startem na cestě ke svobodě.Strach jako průvodce.Pozorné dávaní a braní....
A Láska. Nekonečné téma. Nekonečné polemiky..co to vlastně je ..

Pro mě je láska současný stav bytí.

A spouštěcím momentem tohoto mého stavu byla kdysi knížka... "Nevyšlapanou cestou."
http://www.alman.cz/knihy/004008/Nevyslapanou-cestou.html
Náhody. Osud ?
Tu knihu mi totiž zapůjčil můj pacient (viď ,Bianco) . Netuše, co pro mě bude znamenat.Ani já to netušila.V té knize mě oslovily pasáže, které popisovaly vztah dalo by se říci..jaksi racionálně.

Byla jsem tím nadšená, bylo to možná mé první jakési "uvědomění" nečeho.Zapadalo mi to do tehdejšího vztahu jako kamínek do mozaiky. Všechno bylo náhle jasné. Viděla jsem system našich závislostí, umělých kombinací společného života.Můj tehdejší partner si to taky přečetl. Neoslovilo ho to. Mezi nás se tak dostal první malý klín.
A já už od té doby viděla vše jinak,nemohla jsem si pomoci. Byli jsme ale spolu ještě dlouho, předlouho. V takovém zvláštně skrytém utrpení.Které nakonec rozlíceně skončilo jednou velkou jeho nenávistí a jedním velkým mým smutkem.Z toho nepochopení.

Ale ve mě už rostla ta touha.Po otevřenosti.Po sdílení. Začala jsem trochu chápat , co ta slova znamenají.Byly to takové jemné doteky slunce, odněkud hodně hodně zdaleka.

A pak jsem si začala psát s R. Bylo to náhodné seznámení. Z potřeby komunikovat.
Od první chvíle bylo všechno tak trochu jinak nastaveno. Cítila jsem tolik zvláštních pocitů z jeho slov a především.. naprostou blízkost. Úplně cizí, anonymní člověk. Ale od první chvíle mi byl bratrem. Přes všechno, co mi mysl našeptávala. O internetových seznámeních.
Nechtěla jsem se s ním sejít, doopravdy se vidět, neboť jsem nechtěla přijít o tu blízkost. Myslela jsem ,že nejsem takové otevřenosti, kterou jsem zažívala virtuálně, ve skutečnosti v reálu schopná.
Ale setkali jsme se. Přijel znenadání. A byli jsme hned staří známí. My se znali. Smáli . Takový malý zázrak to byl , neboť i poté zůstal tím bratrem,přítelem,vším.
Ale myšlenky zůstávaly ve střehu. Pracovaly na plné obrátky.
Neboť když jsme se stali milenci...měli jsme přeci najet do "vyšlapané cesty",jak bylo mým zvykem. Nenajeli.

Dostala jsem od něj knížku. Život , láska, smích.
http://www.alman.cz/knihy/004369/Zivot-laska-smich.html
S věnováním. .."krásnou udici na Tvé vlastní ryby.."

Slyšela jsem, že občas může mít člověk ..vhled.Pro mě byla tím vhledem tahle kniha.
Prostě se ve mě něco otevřelo. Propadla jsem se do jakéhosi smutku a zloby. Že nemůžu dělat co chci. Že se musím starat o děti. Že nemám čas na sebe. Nemám čas meditovat :o). Chtěla jsem žít, žít...odjet pryč, nebýt v tom svém životě, být svobodná:o))...
Zdálo se mi, že mám hrozný život. Nevědomý. Že mě čeká ještě tak děsně dlouhá cesta..vždyť jsem na naprostém začátku..
Cítila jsem jiné dimenze, které se horce tetelily kdesi na obzoru jako fata morgána.Byly tak nedostupné.

Tehdy jsem začala brouzdat po internetu, číst tisíce slov o víře, naukách, mystice, systemech myšlení, esoterice. Byl to takový věčný hlad. Který nešel nasytit.
Ubližovalo mi to.Cítila jsem se strašně zranitelná, nejistá, osamocená v tom hledání.Beznadějně opuštěná.Plná pochyb o sobě. Ustrašená. Že nejdu tou správnou cestou, že udělám chyby..
Plná strachu a děsivé netrpělivosti.
Záchytným bodem bylo psaní a ojedinělá setkání s ním..byl to přístav.
A zase jsem poslechla své nitro. Učila jsem se poslouchat,protože jsem se tak cítila líp.
Přestala jsem číst názory jiných. Přestala jsem číst o "duchovnu".Nechala jsem se vést tím, jak se mi život "děl", jaké situace, lidi, knihy..mi přicházeli do života. Jakoby sami..
A dostala jsem další knihu. Také od pacienta-psychologa.Skvělého člověka.Říkal..to by se Vám mohlo líbit... a líbilo."Ženy, které běhaly s vlky".
http://www.kosmas.cz/knihy/62147/Zeny-ktere-behaly-s-vlky/
Doporučuji všem ženám.

Stále víc jsem cítila to své "srdce". Někdy víc..ale někdy jakoby nebylo.To jsou chvíle zmatku,neklidu,osamění. Srdce. Ta velejemná a tak laskavá nitka kdesi vzadu, v hloubi duše.

Nevídali jsme se nijak zvlášť, v tu dobu. On má rád samotu. Vystačí si. Nechtěl na svém životě nic měnit. Já chtěla měnit vše.Chtěla jsem ho..vlastnit, využít jeho potenciál, který se přede mnou začal rozprostírat,pohltit ho, udusit láskou.Chtěla jsem jeho náruč, pozornost, čas.

Cítila jsem, že mám na dosah něco opravdu úžasného. Ale možná pro tu vyjímečnost, jsem zároveň cítila potřebu chodit kolem toho po špičkách. Zavírala jsem oči a nechávala věci být.
Když jsem cítila nejistotu, strach z opuštění, strach ze samoty, když jsem nevěděla, co mám dělat..nedělala jsem nic.
Jak jednoduché zjištění. Ale pro mě úplně nové.
Netlačila jsem na něj. Nesnažila se ho "dostat" ženskými zbraněmi. Poprvé jsem procítila slovo víra. A respekt. Učila jsem se respektovat jeho svět. Jeho způsob žití.
Věřila jsem v tu naši lásku..i když jsem byla přesvědčená, že to nikdy nebude vztah ve smyslu skutečného soužití.

Bylo to tak zvláštně tiché.

Postupně jsme se vídali víc a víc. Poznávali naše světy. Naše soukromí. A bylo nám spolu dobře. Bylo nám prostě vždycky dobře.
Myslím, že on pochopil, že já jsem pochopila.Že je možné dopravdy žít to, co cítíme ,že existuje.

Jednoho dne přijel z cesty a už neodjel.Od té doby jsme spolu. Už to budou skoro tři roky.
Tři roky, kdy se pro mě převrátil svět.
Kdy žijeme tu "nevyšlapanou cestu". Nevíme, jak se co dělá, jak co bude. Nevíme , jak se dělá vztah.Nemáme žádné systemy. Ale ono to opravdu funguje samo. Když člověk nechá věci plynout. Ještě pořád se to učím..nechat plynout,vyčkat, usmát se.
Nedělat prostě nic, když nevím.
Funguje to.Zdá se mi , že nacházím tajemství ..přijímání se.Doopravdy ale.
Nebojujeme.Což neznamená, že se nelišíme.Lišíme se v mnoha a mnoha věcech.Ale není to překážkou.

Jsem tak zvědavá na to dobrodružství. Dny letí, zdají se tak stejné..ale přitom je každý jiný.
Jsem tak moc zvědavá, jaká bude ta druhá půlka našeho života.
Jsem tak nadšená vší tou legrací.Naším humorem. Žít s druhým člověkem se pro mě stalo tou nejlepší komedií.Opravdu se tím bavíme.
Jsem zvědavá na naše stárnutí.
Jsem zvědavá na stíny, které vyčkávají. Tuším je. Ale už se jich nebojím.Jsem na ně připravená.

Jsem za to moc vděčná.

A potřebovala jsem si to zaznamenat.

Abych měla co číst..až budu stará.
Až budu běhat s vlky.
A budu se vracet ke svému bratříčkovi.

Jak se rozhodovat?

2007-03-15T21:39:00.000+01:00

Nuže jak je to tedy s kupováním hmotných propriet našim milovaným dětem? Co si o tom myslíš Lásko? Měli bychom dětem koupit vše co mají ostatní? Udělat jim radost? Rozveselit je?

Někdo má radost když něco ukradne, jiný zase když to najde. Třetí se raduje když si na to vydělá, čtvrtý když to dostane. Možná je to otázka genů. Kdo ví. Ale rozhodně se domnívám, že pokud se zeptám, jestli mám nebo nemám koupit svým dětem hmotnou (a většinou dle mého názoru zbytnou) věc, znamená to, že ji vlastně ani koupit nechci. Ale nejsem si jist, jestli tím že nekoupím nejsem na své děti "ošklivý".
Rozhodování není těžké, jen si je třeba uvědomit, o co vlastně jde. Otázka je jednoduchá. Udělá mi větší radost, když koupím svému dítěti nové lyže (byť ty staré jsou ještě dobré), nebo mne mnohem více potěší nová lednice, neb ta stará dosluhuje? Pokud bychom se radovali více z lednice, ale koupíme lyže, jedná se o dar skrytě podmíněný. Je zde latentní obava z nelásky svého potomka, na které jsme zřejmě závislými. Pokud by nás uspokojili lyže pro děti, kupme lyže. Byla by-li to lednička, kupme lednici. Láska je jasné vidění. Láska nejsou finance, jimiž si kupujeme pozornost. Láska je nedat žebrajícímu bezdomovci almužnu a láska je dát almužnu meditujícímu mnichovi. Rozhodujme se láskou. Každé naše rozhodnutí je ovlivněno buď láskou nebo strachem. Je jedno co uděláme. Ale udělejme to z lásky. Mohu koupit lyže z lásky a bude to bezvadné. Koupím - li je ale ze strachu (abych měl klid, nebyl konflikt...) je to krok zpět a ten je vždy za dva kroky dopředu. Každé rozhodnutí má tedy své dva konce. Ten první je láska, ten druhý strach. Stačí otevřít oči. Stačí otevřít srdce.

Ale jídlo jsem milovala

2007-03-08T18:35:00.000+01:00

Kdysi jsem mívala peněz nazbyt. Tedy na studentku. Protože jsem tančila.
Kdysi jsem mívala kamarádku Sofii.
A s kamarádkou Sofií jsme projídaly mé výdělky v nejlepších pražských restauracích.
Hned ráno jsme si pospaly. Ten den zasvěcený jídlu, jsme vynechaly přednášky.
Vyspaly jsme se dorůžova, dosytosti, do veselí.
A pak se začaly chystat. Sofie byla původem Bulharka a měla v Praze tři tety. Báječné tety se zajímavým šatníkem.A tak jsme měly zdroj.Někdy to byly vskutku bizardní kousky. Někdy jsme vypadaly jako komparsistky z nějakého natáčení. Role by to byla taková ta pouliční..
Ale my jsme si připadaly krásné. Po dopoledni stráveném v kolejní koupelně,s fény, líčidly a "tisíci převleků" jsme taxíkem vyrazily do předem vybrané restaurace.
A nechaly se obsluhovat.
A nechaly se nosit na rukou.
Protože jsme tam byly i několik hodin.
A jedly , pily, hodovaly. Decentně a s láskou.
Málokdo by myslel, že jsme nevyrazily na lov mužů. Náš zjev byl prostě nepřehlédnutelný.
Ale my to nevěděly. Užívaly jsme si svých chuťových smyslů.Pozorovaly se. Navzájem se obdivovaly . Připadaly jsme si přenádherné.
Návrhy konsternovaných mužů..ty veřejné i tajné.. jsme s údivem odmítaly.
Časem se našimi ochránci stali někteří vrchní.Když s překvapením zjistili, že nám jde skutečně o to jídlo. Vzniklo mezi námi tiché společenství..k našemu stolu se už nikdo nemohl přiblížit, aby nás nerušil .
Byly to takové časy.

Jen nedokážu dodnes pochopit, jak se mi do žaludku mohlo vejít takové množství jídla a pití..

..zvláště teď , po tom půstu :o)

Postní noc a den a noc a půl dne

2007-03-08T17:53:00.000+01:00

Dokázala jsem to.Po skoro půl roce jsem zase nejedla.
Celý den mě docela krutě bolela hlava, ale to jsem pro tentokrát skoro masichisticky nechávala být. Věci se totiž trochu posunuly. Celý můj svět se maličko vyšinul..jinam.
Protože nejedení je pro mě zážitek.Zážitek toho, že velmi jemně pociťuju,že ..můžu všechno.
Je to pro mě výpadek ze zaběhaných stereotypů každodenních.Takový lehoučký důkaz, že věci mohou být třeba jinak, je to prostě takové něžné a láskyplné pošťouchnutí..no tak už jdi ,no.
A náhle se trochu otevřou mezírky možností, jak na chvíli vyklouznout.
Ne že by to bez těch mezírek bylo nějak trýznivé.
Ale stejně, ty mezírky září jako pootevřené okno za svítání.
Dnes ráno jsem se vzbudila a byla celá dojatá.Že jsem na světě. A pak šla do práce obklopená řevem ptactva..dokonce i tady u nás už zpívají o sto šest.
Nechci psát výkřiky o tom, že zase budu pravidelně půstovat.
Přestože po tom tolik toužím.
Ale právě pro tu touhu to nechci psát. Chci jen říct, že jsem za ten den a půl strašně vděčná.
Bylo to vážně krásný.

Blízkost..reálná

2007-03-04T12:12:00.000+01:00

Nedělní poledne .
R spí a já prohlížím návrhy kuchyně..vytvořené včera s prodavačem neúlisným..
Včera jsme seděli na rozvrzaných židlích ,ve Dvoře v nábytku Jamall. Tiskla jsem se k R teplému rameni a byla ráda ,že tam je se mnou, že stručně a jasně odpovídá na technické dotazy, že se laskavě usmívá mým poznámkám ,které se "nehodí" k té chvíli, že já nemusím říkat nic a jen si užívat té chvíle společného plánování, kdy si uvědomuji sladkost souznění, naše společné "neambice", lehkost přístupu k "důležité" chvíli ... pozoruji , jak v počítači nabývá svou podobu místo, kde bude R pro nás tvořit svou zdravou a chutnou stravu a kde se já budu nad krájením cibule dívat z okna do lesů..nu,kuchyně.
Ráno si v posteli čtu Pitnou kůru a zadržuji občasný výkřik smíchu. Nechci ho ale budit. Vím, jak unavené má oči..když se vrací ze své práce.
A tak vstávám..k novým příspěvkům,tématům, inspiracím ,k novým intimním názorům..čtu,přemýšlím,konfrontuji.Dívám se na spící tělo muže, který mi dává tu naději, o které skrytě, mezi řádky na blozích často čtu. Naději skutečné intimity.
Když toto píšu, nechci tím říct, že se v tomto vztahu nesetkávám s nekonečnou problematikou soužití dvou lidí.Že je vše vyřešeno jen tím,že jsme takoví jací jsme, potkali se a pohádka s dobrým koncem je tady.
Chci tím říct,že cítím naději.Poprvé.
V opravdu společné touze naplnit představu lásky.Máme ji stejnou , zdá se . Láska je pro nás růst toho druhého. Respekt k jeho potřebám..ať jsou jakékoliv. Je těžké o tom psát, neboť veškerá slova se stávají stokrát řečeným klišé.
A my nevíme, kam dojdeme. Nevíme zhola nic.
Veškeré chtění se stává výsměchem Cítím,že nemá smysl..cokoliv vnést do našeho společenství
násilím,taktikou, vydíráním. Falešnou oddaností. Smysl má pouze odevzdání..což ale není vzdávání se .

Nemůžu to popsat, snad jindy. Ta slova mě zkrátka rozčilují.

Zatím jsme vždy našli cestu. Někdy je hodně klikatá než se za zatáčkou objeví další rovinka.
V té zatáčce je důležité místo.
Pro mě je to místo pravdy.Zatáčky pro mě milosrdně tvoří strach.Strach a jeho vychytrale rozumné myšlenky.
Chytí mě pod krkem a nutí dělat kompromisy.Nutí mě lhát a hrát si na pravdu.Pro "dobro věci". Už to místo poznám.Sevře mě v těle jako obruč.Znám ho jako svý boty.
Ale naučila jsem se , že jedinou nadějí na projetí zatáčkami , nadějí na rovinku je.. pravda. Důvěra v pravdu.Důvěra v lásku, protože ta láska..je přijetí věcí tak, jak jsou.
A funguje to. Zatím jsem se nezklamala..i když pocity v zatáčkách jsou někdy příšerné.Skutečný očistec.
Prožívám často stavy, o kterých se tady na blozích píše. Jsou mou každodenní součástí.
Jen je teď mohu otvírat, zkoumat.Věřit, že tentokrát nemusím uhnout do zavedených řešení, které mě dosud spolehlivě dovedly k ukončení všech vztahů.

Začínám psát svou novou mapu. A je to těžká dřina.
Když popisuju své výkřiky vděku, je to proto, že jsem měla to štěstí a našla muže, který.. zdá se ..touží po tom samém. Neděsí ho mé mapy.

A má dost odvahy na tvorbu těch nových.

Blízkost..virtuální

2007-02-25T16:25:00.000+01:00

Myslím, že to napadlo každého.Napadá.Možná o tom už někdo psal..
Čtu mnoho příspěvků a článků . Prožívám díky tomu " zvláštní stavy".
A už několikrát mě napadlo..

Jaké by to bylo, kdybychom se sešli doopravdy ?

První co jsem pocítila já byl..strach. Konfrontace se skutečností..známe se virtuálně často v těch nejvíce intimních rovinách..
Máme své představy o druhých,ale i o sobě.Představy jsou často odlišné od toho, jak se ve skutečnosti projevujeme navenek.Alespoň já to tak mám.Bojuji s tou "hrou na život", jestli mi někdo rozumí..se svou autentičností.

Kvůli jasnosti komunikace si s R. píšeme blog:o)). Abychom si někdy doopravdy porozuměli a třeba i měli důkazy o tom, co kdo řekl. Dokázali si říct věci, které nám z očí do očí třeba nejdou.Při kterých se -tedy mě- stahuje žaludek i svalovina obličeje, která se skrabatí tak, že nemůžu mluvit, natož přemýšlet:o)
Kdysi jsem si psala,že virtuální svět má právě tu zvláštnost, že v něm není ta naše tělesná forma. Tón hlasu. Řeč těla.Vůně. Vlhkost. Záblesk očí..
Proto je virtuální.
A můj příspěvek tehdy byl o tom, že tedy není autentický. Že to, co dokážu napsat, bych třeba neobhájila ve skutečnosti..protože bych zrudla, zpotila se a zakoktala. Navíc jsem si jistá, že emoce by zaplavily většinu " problémových " oblastí.Tehdy se mi to zdálo špatně.Jako něco umělého.Ta virtuální komunikace.
Nic proti emocím.Já jsem jich plná.
Jen ..už jsem si zvykla na tu virtuální komunikaci . V emocích jsme totiž málokdy došli jinam než opět do emocí..v lepším případě do vášně :o), ale málokdy k posunu vpřed.
Od té doby, co jsem vyloučila své tělo z diskusí..jde to lépe. Nečiní mi už problém..cokoliv vyřešit virtuálně..Ale nečiní mi ani problém cokoliv řešit doopravdy..pomohlo mi to překonat ostych.
A navíc..ta zábava. Někdy třebas i píšu z vedlejšího pokoje :o) . Po napsání článku můžu přejít vedle a můžeme se často uválet smíchy.. a neztrácíme čas nekonečnými vysvětlovačkami.

Začalo mě to prostě bavit.Mé kolegyně se chytají za hlavu, protože jim to připadá "nenormální" a ujeté.Já už zažila dost ujetého, takže proč ne toto. Navíc vše se mění... a kdoví jaká bude naše komunikace zítra..

Ale k začátku..jaké by bylo to setkání.
Máme o sobě tolik představ, vyvoláváme v sobě emoce všeho druhu..přes všechny diskuse se navzájem nějak zařazujeme, hodnotíme..
Můžeme se cítít úžasně silní...u počítače.
Otevření.Pravdiví.Rozhořčení.Bojovní i smířliví.
Často k sobě cítíme..lásku.Souznění.A já vím, že tam je.

Ale dokázali bychom se sobě podívat do očí bez bázně a hany ve skutečnosti ?

Mám takový trable..

2007-02-23T18:15:00.000+01:00

s tou svou povahou. Ne ,nechci si zase stěžovat, opravdu ne..vlastně ano. Stěžuju si na sebe. Ale nechci, protože přeci vím, že člověk se má především přijímat, mít se rád, radovat se ze všech darů, které dostal do vínku, užívat si své cesty.. apod..
Ale já nemůžu!!!
Chtěla bych zkrátka být lepší, rozhodnější, kreativnější, statečnější,vtipnější, výkonnější...prostě taková štika dnešní doby:o).

A o co jde.

No o ten dům.O ten krásný prostor, nad kterým by leckteré srdce zaplesalo.Ve kterém by každý utopil své vysněné inspirace.
Mám si vybrat kuchyň.Nemůžu si vybrat kuchyň. Žádná se mi nelíbí. Neumím žádnou vymyslet. Nevím co je účelné, praktické, možné.Chytré. A levné!
Nic mě nenapadá. Připadá mi ,že každý jiný člověk by s nadšením běhal po různých obdchodech,prohlížel kalatalogy, celé noci probrouzdal na internetu, radil se s odborníky, kamarády, maloval si plány ..jen tak črtal na papír, nebo využíval rozsáhlou síř různých plánovacích programů, jezdil do Ikey.."ani se nenajim, prosím Tě"..prostě by tím ŽIL.
Já tím nežiju.Je toho na mě moc. Moc úchytů,typů dvířek,moc úlisných prodavačů.Moc možností.Moc dotazů.

Tak těžko se mi to přiznává.Píše.
Tak ráda bych psala jen jak jsem úžasná. Jak tvořím!!
Tak moc jsem vyděšená svou neschopností, o které už několik let vím, a teď se s ní setkávám v celé kráse.
Nic mě nebaví.Musím nalezát ty jiskřičky vůle každý den.Vím, že by mě to MĚLO bavit, každého přeci baví zařizovat si bydlení ! Myslela jsem si, že mě to bude bavit jako nic. A teď tohle zklamání.Ach ta ošemetná očekávání.. A co tomu asi říká R ? Jak asi vidí budoucnost s ženou, kterou NEBAVÍ zařizovat si KUCHYŇ !!??

Nu naštěstí neříká nic. Tak nějak to bere. Jeho to koneckonců také nijak netankuje. Ale zase pro dvířka se rozhodl hned. I pro dlažbu..

Co s tím??Neumím se na to ani vykašlat.Vlastně jsem asi docela ambiciozní..protože ve snách, ve snách náš dům vidím zcela zřetelně.Je krásný a plný ducha.Snad i duchů..

A pořád ty myšlenky. O mé nezralosti. O cestě. O bohu. A tom, proč nemám energii.O dětství.O neschopnosti dělat věci od začátku do konce..vidíš? konečně Tě to chytlo.Jo,jo..vždycky všechno bylo zadarmo a teď konečně musíš sama, holčičko.Na každého jednou dojde.Konfrontaci se sebou, už neunikneš..jsi zkrátka k ničemu....ale nééé teď už jsem nad tím!! Nad tím?? Cha. Cha.Nad tím TY nebudeš NIKDY!!Prostě se s tím smiř.Smiř se!!

A to všechno kvůli tomu, že se neumím rozhodnout, jakou bych chtěla kuchyň. Jaká se mi líbí kuchyň.To je můj "PROBLÉM".Jo je.

No věřil by tomu někdo??

1..O řece

2007-02-20T22:00:00.000+01:00

Náš čas je teď ve znamení rozhovorů .
R. mi vymýšlí tolik krásných příběhů, příměrů, příkladů..myslím, že stojí za zaznamenání.
A tak je chci zaznamenávat.Především pro sebe.
Neboť situace se stále opakují a pak jen stačí zakřičet z kuchyně..přečti si trojku, pětku, osmičku..
Ušetříme si mnoho času.
Který pak můžeme sdílet ..v tvorbě nových kapitol..
.............

Vztah je jako jízda po řece na kanoi.Jeden sedí vpředu, jeden vzadu.Ona či on..
Jsou na cestě.
Vzadu sedí ten, který méně "chce" , ten moudřejší, rozvážnější. Vpředu je "motor", chtění.Je ambiciozní, dere se kupředu, chce jet rychle a přímo. Zadní řídí loď s rozmyslem ostražitého a zkušenějšího.Je tichý,soustředěný.
Oba pádlují..
Pádlují -li stejnou rychlostí a intenzitou,jsou-li v souhře..jedou kupředu.Rychle a plynule.Přímo k cíli.
Je-li tomu naopak, tedy začnou -li - z jakéhokoliv důvodu- pádlovat různou rychlostí, má loď tendenci se stáčet , točit na místě,snad i překotit...
V každém případě nepokračuje v cestě nebo se alespoň pohyb vpřed zpomaluje a komplikuje.
Co mohou udělat Ti dva?
Zadní může zpozorovat změnu rychlosti v pádlování předního a zrychlit či zpomalit tempo ..zkrátka přizpůsobit se. A tím vytvořit souhru.
Stejnou možnost má samozřejmě i přední. I on zpozoruje stáčení lodi, i on je upozorněn na nesoulad v tempu a může ho změnit .Je to jen snad méně obvyklé.
Kupředu se dá jet rychle nebo pomalu.

Ale podmínkou je soulad v pádlování, pozorné sledování změn rychlosti, soustředěnost na přizpůsobení se .Víra v cestu.

A vrcholem rozkoše .. snad i cílem cesty na té krásné řece je...vědomost celého procesu.

Řeky nám o ní stále zpívají..stačí jen naslouchat.

Jaká to úleva..

2007-02-14T23:58:00.000+01:00

Balkon v našem 7mém patře.
Vypili jsme šampaňské.Brut. Cítím se tak. Brut. Ani nevím jak to přeložit. Ale v tuto chvíli to vnímám jako něco autentického.Odbrždění. Nekonečná láska. Je to prostě to ono. To o čem se sní. Radost. Pocit sounáležitosti v dobrém i zlém.
Cigareta na balkoně překotila náladu do ..smutku. Touhy po domově? Po návratu.
Moby-A Season In Hell .
R. leží v posteli .Cítím každou molekulu jeho těla. Každý záchvěv jeho mysli.Možná jeho..minulosti?
Zažívám poprvé v životě..lásku. Lásku k muži. Nezištnou. Nemajetnickou.Naprosté odevzdání.
Jsou to jen slova. Ale já prostě vím..a zároveň cítím,(což je pro mě jeden z vrcholů..spojení mysli a emocí ..), že ať se stane cokoliv v našem životě... Cokoliv se přihodí..budu stát při něm.Při nás.
Nekalkuluji.
A vůbec se tomu nesměji. Ani neusmívám. Jen snad trochu..vnitřně. Necítím jakoukoliv hru.
Necítím hru na lásku. Jen tu lásku.

Jaká to úleva...

Ó la la..dnes

2007-02-13T08:06:00.000+01:00

Nikdo mi neodpověděl na mé úžasné komentáře. Nikdo mi nenapsal mail:o). Cítím se vyřazená a zcela bez "přátel". Telefonovat se mi nechce ani psát smsky.Nemám totiž přátele. Nevím přesně, co to je. Ve vzduchu je cítit jaro, taje sníh a já se bojím jarního zhoupnutí nálady.Už teď je to na pováženou.

Ráno se vzbudím . Na hrudi R. triko, se kterým spím. Protáhnu se a zalituju ,že se nemám s kým pomilovat.Můj muž píše román ..kdesi o samotě. Rázem si uvědomím, jak mám blbou náladu. Lehnu si tedy a začnu se tak nějak modlit? ..k mému andělovi nebo někomu nekonkrétnímu ( kdo má velké pravomoce :o)), aby tenhle den byl snesitelný, aby hlavně byli všichni zdraví bla bla bla..jen abych na něco, čeho se bojím, nezapomněla..vzadu v hlavě cítím mraky temnot, ale díky tomuhle přání se nedostávají do nějak významného popředí.
Vstávám a při ranních činnostech se nálada stane racionálně snesitelnou, dokonce otvírám okno a vdechuju čerstvý vzduch.Když vypravím děti, nakrmím psa, oblíknu sebe, tak sednu do auta, neboť už mám jen pár minut na dojezd k naší pípačce, takže těch 3OO m ujíždím s trochu hysterickým pocitem, kde tak asi zaparkuju, a jestli kvůli popojíždění mězi těmi 2 možnostmi, které obvykle mám, se stihne ta pípačka.Při tryskovém sjezdu z našeho kopce, z naší hlavní dopravní tepny, potkávám toho hezkýho kluka, kterýho už pozoruju několik let, pracuje na lanovce a teď zrovna chodí s jednou holkou, manželkou místního barmana..ten se nezdá, je ženatej, všichni ho ( a ji) pomlouvají, ale já se na něj vždycky ..už těch několik let..spiklenecky usměju. Děsne mě baví, že neví, kdo jsem a mám dojem , že tak nějak koumá, jestli se náhodou neznáme.
Neznáme. Jen jsem ho jednou viděla na koupališti ,pozoruju totiž docela dost lidi a pamatuju si obličeje..no a on mi připomněl jednu z mých pololásek z dávné minulosti. Od tý doby ho "znám" .

No a tak jsem to teda stihla.V ordinaci pěkná zima.Ale vymalováno a nová police na knihy, která vypadá jako z nějakého obýváku.Moc se sem nehodí, ale mě baví se na ni dívat, takhle po ránu, protože je stejně nepatřičná jako můj dnešní ranně jarní polodepresivní pocit.

Poslouchám

2007-02-08T12:21:00.000+01:00

Vlastu Redla. Je to hotová krása. Slyším v něm ztracené mládí a trochu poplakávám nad všemi těmi omyly, které jsem žila. Brečím pro tu křehkost, která toho všeho byla příčinou. Pro tu nepřipravenost.

Dívčí svět -naivní, jemný, opravdu nekonečně křehký. Ten můj byl.Snění. Rozzářené oči.Vášeň.
Radost z každé minuty. Uchvácení životem.

Přísná výchova.Nikdy jsme s rodiči nebyli přátelé,dosud nejsme.Rodiče nevěřili v naši sílu. V sílu mou a mé sestry. Nebyly jsme připraveny, zůstávaly neprobuzeny, uzavřeny ve slupce strachu.
Vypuštěny do života bez důvěry.
A také jsme obě narazily, na své příběhy, na rozčarování.Učily jsme se zklamání v průběhu života. Učily se a ..nezatrpkly.

Poslouchám tu muziku.Vidím se ..v té době.Koncerty, spaní na nádražích.A dlouhé rozpuštěné vlasy. Měla jsem tak dlouhé vlasy a pořád mi vlály ve větru, padaly mi do očí..Líbilo se mi,když do nich svítilo slunce. Byl to přeci symbol, ty vlasy.Ale já to příliš nevnímala. Nesledovala jsem politiku,nebyla jsem poučená.
Ale byla jsem zamilovaná a on mě o všem poučil. Taky pro ty vlasy mě miloval.A proto, že jsem vůbec nic nevěděla.Čistá panenka. Mohl mi všechno dát. A dal.Všechny ty knihy, filmy,všechny ty cesty a koncerty.Muziku. Všechny ty lidi.Nezávislý svět. A taky kouření.A alkohol.Noční život. Pražské hospody v Nerudovce odshora dolů.Nakonec do Rubínu.Nebo do Bistra na Smíchov.Cesty k ránu přes řeku na kolej do Opletalky. Divadelní poutě na Střeláku.Nekonečné diskuse. Objevila jsem tehdy jednu část své osobnosti. Svou rovinu nezávislosti.

Věřili jsme v pravdu a lásku.Úplně všichni.

Poslouchám Vlastu Redla.On je pro mě nový.Neznala jsem ho ..zvláštní.Neznala jsem folk.Nejezdila jsem na Portu.Na Portu jezdil on.Ten můj.

Jsem ve středním věku.A jak tak poslouchám ten hlas, cítím velké štěstí,že pořád tolik cítím. Jako před lety.Cítím touhy,sny.Dojímají mě příběhy.Vypadávám z reality, zapomínám, že jsem v práci, jsem hodná na všechny kdo se mi dostane pod ruku, jsem šťastná a vznáším se.Zapomínám na "důležitost" života. Kdybych měla své vlasy, hrdě bych jimi pohodila. Cítím sílu lásky.Vystačím si se svými pocity.Jsem mladá a plná síly.

Ta hudba je od něj. Je to hudba jeho mládí. Spojuje nás . Ale je to jeho křehkost a jeho zklamání. Jsou to jeho příběhy. A je to on, kdo mi ukázal v tom mém středním věku, že je možné žít. Nezištnou láskou.
Snad je to tím, že jsme neztratili víru, že existuje ta láska, o které se píšou básně, o které se skládají takové písničky.Potkali jsme se.A můžeme ji objevovat.

A taky tím, že já stále ještě věřím v pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí.

Volný den

2007-02-02T16:23:00.000+01:00

Prošla jsem kolem neumytého nádobí, abych si uvařila kávu. Vzala jsem si kompot z kdoulí.Bolí mě celé tělo.Dnes jsem si totiž vzala dovolenou a byla s holkama lyžovat.Alespoň jednou. Jednou mi to bude stačit..myslím . Asi už jsem na to stará. Ne fyzicky,ale duševně.

Je to pro mě moc hlomozné. Poláci mají prázdniny. Stojím se svými lyžemi ještě ze školy a snažím se udržet si své místo ve frontě. Kolem humbuk ,přetlačovaná.Nadávky těch, kteří psychicky nevydrželi nápor těch, co chodí "zboku" .Pach česneku a včerejší pitky.Skřípot pošlapávaných lyží.

Z hloubky se vynořují vzpomínky.. zimní zkouškové období se Sofií v Harrachově. Každoroční brigády-pokojské, mytí nádobí, práce v půjčovně ...A pak prostovlasé lyžování, divoké,možná i drzé.Taky jsem občas předbíhaly.Snad decentně. Vlasy vlály a slunce zářilo v krystalcích sněhu.Svařené víno, sauna, jiskřivé noci pod hvězdami.Horský vítr.A také má první láska.

A ještě dřív. S tátou v Peci. Každou zimu na chatě Kvap na Bramberku.Chalupa bez teplé vody, jen s trubkou ve skále..ten zvuk,co se rozléhal ve sklepě.."kvap". Rozpálená kuchyňská kamna,guláš.Jarní slunce a kapky tajícího sněhu, který snad i trochu voněl. Borůvkový pohár na Severce s opravdovou šlehačkou ,protože tam měli krávy.Běžky s tátou, který padal opravdu hlavou do těch děr u smrků..s tátou, který o Vánocích koupil všem lyže, sobě knihu Čáry na sněhu a vydal se s námi do hor. Od té doby se hory staly místem, kde jsem byla vždycky doma.

A jsem doma i teď. Už lO let žiju na horách.Přistěhovala jsem se sem za prací , na inzerát, na zkoušku. A zůstala.Ještě jsem se nenabažila.

Mnohé se změnilo. Romantika lyžování pominula, už mě nevzrušují boje ve frontě ani lyžování bez čepice, taky mě v půlce kopce bolí nohy. Bojím se snowboardistů a zdá se mi, že je všude moc lidí. Všechno je nějak moc drahé, poznám ,že v grogu je jen půl panáka rumu. Děti jsou samozřejmě v místním lyžařském oddíle.Turistická arogance trčí z obou stran.

A přesto jsem se dnes tolik nasmála, když jsem to všechno pozorovala.Ten dětinský mumraj.

Mám ráda ticho a klid na hřebenech.Hory jsou totiž stále stejně důstojné, mlčenlivě trpělivé a shovívavé.

Dnes jsem si řekla, že už definitivně přesedlám na běžky.

Blázním už

2007-01-30T11:53:00.000+01:00

z těch blogů.Už mi z toho přemýšlení hrabe. Skutečně je to soukromá psychoterapie,jak psala jedna blogerka. Myšlenky, vzpomínky a představy se jen hrnou. Mám dojem, že si musím dát pauzu, ale moc to nejde. Objevuji nové a nové, zajímavé, je toho moc.Hltám to teď pořád.
Někteří lidé mě doslova uchvacují .Hlavně Ti,kteří se nebojí být sami sebou..alespoň takhle virtuálně. Je to téma, se kterým se ve svým životě potýkám, a tak doslova polykám slova ostatních.Inspiruji se jimi.
A jsem šťastná,když vidím, jak moc je těch "bláznů", v pojetí dnešní doby. Myslím tím lidi, kteří žijí nejen podle předepsaných škatulek.

A stejně..vím, že ve skutečnosti na mě ta má práce s lehkým a jemným úsměvem čeká. Stojí za rohem a rozpačitě si shrnuje sukni. Je to ještě malá holka. Ale alespoň už vylezla ze svýho pokoje a vyšla za dveří.

Život jinde

2007-01-29T20:54:00.000+01:00

Začetla jsem do blogu http://www.ostrovanka.bloguje.cz/index.php.
A zasnila jsem se .Přeci jen jsem toho ještě hodně nezažila.
Život v zahraničí jsem nezažila..a moc po něm toužím.Vždycky jsem toužila.

Poslední dva roky je tématem mých různých známých, příbuzných i kolegů potřeba odejít "ven za prací" a hlavně "kvůli prachům".Jedná se většinou o zaměstnance ve zdravotnictví.
V souvislosti s tím bylo rozebíráno mnoho témat...hlavně to,jak výhodné či nevýhodné by to mohlo být, jak zamezit "ponížení "vznikající jinou národností. Jak se mít co nejlíp,jak získat co nejdříve náplast na celoživotní frustraci z neocenění(oprávněnou ?!!)

A já to tak poslouchám a připadám si jako bych byla z Marsu.

Protože.. si tak čtu slova té statečné dívky z ostrova a je mi hezky. Jakobych četla román svých snů.
Protože i já bych chtěla odejít..na pár let. Toužím po tom už půl života,ale nikdy jsem nesebrala odvahu.Snad čekám na nějaké znamení..snad jsem čekala na to až nebudu sama..nevím

Chtěla bych na chvíli odejít.Protože jsem už trochu unavená..z lidí.
Chtěla bych chvíli žít mezi lidmi s jinými zvyky, jinou historií, chtěla bych dýchat vzduch s jinými vůněmi a zažívat nové a neznámé situace..a možná abych zjistila,kamže jsem to vlastně došla.
Chtěla bych vidět jiné barvy a jiné oprýskané omítky..a taky jinou hudbu, víno a počasí...
Pracuji totiž s lidmi a každý den poslouchám jejich stesky.Už 14 let.
A možná jsem pochopila,co je to syndrom vyhoření. Pochopila jsem naštvané úřednice a už se vůbec nedivím,když na mě někdo nepříjemně vyštěkne z okénka třeba na poště. Mám s takovou paní velký soucit..taky poslouchá a vysvětluje to samé, měsíce, leta..tak kde nalézt koření a jiskru v oku.
Ano ,cítím se vyhořelá. Někdy ztrácím trpělivost a věčný, trochu snad i povinný úsměv .

A tak si to představuji. Že jedu na ten Ostrov, že vezmu svou staromladou rodinu(mladé děti a svého drahého stejně starého skoromanžela:o)) ,že se sebereme a jedeme na ten Ostrov ..hlídat děti,opravovat domy,protloukat se ...
A já? Já bych strašně moc chtěla dělat servírku v taverně.
V nějaké začouzené taverně s několika místními štamgasty,utírat takovou tou lehce zaneřáděnou utěrkou stoly ( protože komu na tom záleží) a koukat z okna na moře..
Už v dětství jsem chtěla být servírkou.Dokonce jsem kdysi dávno ,na dovolené na Lyžařské boudě v Krkonoších, 14 dní roznášela kávu. Dovolila mi to servírka Hela. Dodnes na ni vzpomínám.Měla blonďaté kratičké vlasy..jako kluk.A byla velmi krásná..taková tajemná .
Nu. Já věřím, že bych to chvíli vydržela..tak rok asi.. :o)) .
Než bych se zase začala těšit na svou úžasnou práci, na své hory,své věčně zamračené české spoluobčany. A na ty protivné pacienty.
Než bych přijela profounutá jižním větrem, opálená a usměvavá..už ne povinně.
A takhle bych to občas prostřídala.
Protože ten život je tak krátkej a já jsem tak hrozně dlouho tady.
Až mě to bolí okolo srdeční čakry :o))

Jenže,jenže..co ten dům,napadlo mě..nahradí mi tu touhu?

.

Ach, jak to jen popsat

2007-01-28T16:25:00.000+01:00

Přečetla jsem si svůj předchozí příspěvek.A stále ještě cítím potřebu vyjádřit,co jsem vlastně chtěla říct.
Trápím se.Ne nějak zásadně, ne nijak katastroficky..prostě tak nějak se lehce a stále trápím..i když mi má mysl neustále každou vteřinu říká..proboha co je Ti, jak se TY, právě Ty můžeš trápit...
Jenže o to právě jde.
Mám všechno.
Ale..
Mám divné zkušenosti, vzpomínky.
Divné dětství s rodiči, kteří se tolik snažili,ale dodnes se neumí podívat sami sobě do očí.
Mládí protančené ,prohýřené,mládí na prknech,které znamenají svět, se vší tou "parádou" show byznysu,se vší tou křiklavou hnilobou socialistické kultury.Radosti velkolepé Prahy.
Divné vztahy s muži, kteří kolem mne létali jako včely na med, ale ze kterých se ani nevím jak vyvinul pocit nesebeúcty a strachu z přirozeného projevu.Vztahy,které jsem nazývala láskou ..a byly závislostí.Ale byly naplněné vášněmi a smíchem.
Hromady a mraky přátelství, která se postupně rozpadala...díky mému nezájmu o ně a hlavně díky zjištění, že nejde o přátelství ale obchodování.
Hektický život hudby, noci, pozlátek a emocí.A také přetvářky..
A pak..tak trochu samotářský život v horských lesích, s mlhami a větry v zádech ,s jiskřením přírody, naplněný touhou po tom jediném muži,čekáním na něj.Život tak plný blízkosti a spjatosti s přírodou,až se mi chce zpívat..občas.
Také život napěchovaný penězi, cestováním a zážitky, tajuplností světa těch "vyvolených", který mi ukázal,že peníze jsou především úžasná svoboda..ale velmi draze zaplacená vlastní intimitou.
Život samoživitelky se dvěma dětmi s trvalou výčitkou, že to zásadní jsem v životě nezvládla.
Život ženy,jejíž proces dospívání a cesty k dospělosti začal ve skutečnosti ve 35 letech.
Ženy oblíbené a milované lidmi ,díky smysluplnému povolání, ve kterém uspěla.
Ženy,která dostala ten poslední dar a potkala muže,který ji vyslal na její cestu, tak ji jakoby lehce postrčil kupředu s tím láskyplným rodičovským velejemným štulcem. Tím posledním štulcem,který potřebovala, který jí chyběl do té skládanky zvané odvaha k činu.
Ta žena je milovaná.A také miluje,poprvé, doopravdy.
Žije život uvědomování si...postupného odložení všeho toho balastu a nalezení nitky své osobnosti.

Co víc si může přát taková žena.
Její cesta započala.Objevily se stíny, strachy se zvýraznily, nabraly jasnou podobu. Lehkost bytí vymizela.Barevnost světa je stále stejně jiskřivá, ale chvěje se spíše v dálce jako fata morgána.

Ale ta žena, která svou myslí a logikou zkrátka MUSÍ být šťastná, která vyzkoušela téměř vše a netouží již téměř po ničem...
se trápí...jelikož jí chybí PROŽITEK radosti z toho, že má život právě takový, jaký má.
Ví všechno co potřebuje.Mysl je uspořádaná, vědomá, velkolepá.
Ale tu radost, tu jedinou věc, která jí chybí, tu radost z každodenního zázraku..pociťuje jen výjimečně. Jen výjimečně jí hrudí projede dýka slasti, poznání nádhery světa, poznání lásky .
Cítí se prostě..prázdná.Prázdná a unavená.

A tím se trápí..je to směšné, že ?
To si také říká.Jak směšné je její trápení.Jak to ani nemůže nikomu říct,jak je to nepochopitelné.
Ale ona to tak má.
A možná právě to smíření se se stavem věcí, je ten poslední dar, který ještě může dostat.Bude-li tomu věřit.
A tak hledá klíč.Je netrpělivá,protože cítí,že je to už jen takový malý krůček..ten nejdůležitější.A jistojistě ten nejtěžší.Je ustrašená, protože už není cesty zpět, do života,který opustila,protože je pouze cesta vpřed..do neznáma.

No a ta žena jsem já.A chaos zůstává..přeci jen ale teď lehoučce porovnaný..

Vím,každý to má jinak..já takhle..

2007-01-27T13:09:00.000+01:00

Jsme po obědě.Sedím u kuchyňského stolu a pozoruji děti,jak do sebe"hází " jídlo.Chutná jim,to mě docela uspokojuje.
Já sama cítím velkou tíhu, z jídla, z celé té činnosti kolem systemu doma.
A napadá mě konfrontace s minulostí.
Lidé měli spoustu práce, neodkladné. Pracovali od soumraku do úsvitu.Mezitím se sešli k jídlu, což bylo něco mezi odměnou, odpočinkem, a zábavou.Popovídali si.A pak šli pokračovat v práci, kterou nebylo možné odložit, o které se nepřemýšlelo..např. jestli má smysl.
Děti neměli kroužky, rodiče nepřemýšleli nad jejich programem, lidé prostě nezabíjeli čas, měli ho naopak málo.
Dnes má málo času jen ten, kdo má to úžasné štěstí, že ho něco zaujme.Nakupování, vyrábění peněz, nějaká tvorba, pohyb, cestování.Když je pro něco ochoten něco jiného obětovat.
Ostatní zbytek populace vytváří nekonečné množství systemů, jak vlastně strávit den.Množí peníze,za které si chtějí koupit co nejlepší zážitky..aby využili čas, se kterým si ve skutečnosti neví rady.
Často vítězí media,což je vlastně snění o něčem,co pro nás v tu chvíli neexistuje.
Často vítězí deprese. Nemusí jít o nemoc,ale spíše o to,že si člověk uvědomí naprostou prázdnotu životního stylu této doby.

Kdysi jsem četla článek jakéhosi architekta, který se kdesi v Brazílii dostal mezi obyvatele jednoho domorodého kmene. Potkal tam dívku.A zůstal.Snad ne ani kvůli té dívce.
Ale kvůli tomu..jak posléze popsal..že celý den dělal smysluplnou činnost, tedy staral se o to,aby měli co jíst.Sel, lovil, vyráběl.
Ale ne pro zábavu, ne pro výstavu,ne pro potěšení,karieru či sebeuspokojení.
Ale pro přežití.
A tak si říkám..kde najít sílu k tomu žít tady a teď v systemu, kdy jediným způsobem, jak cítit smysluplnost svého života je..být nevědomý.

O tom domě

2007-01-26T08:58:00.000+01:00

Venku napadl sníh.Vlekaři si mnou ruce,děti výskají radostí a já nasávám chladný vzduch s očekáváním věcí příštích.Cítím tu jiskřivost v tom vzduchu, tu sílu.
Houpačka mých rozhodovacích schopností se rozhoupala do maxima.
Myslím stále ještě a už zase na ten dům.
Cítím v hrudi geny naší rodiny, cítím její život založený na jistotách od soumraku do úsvitu dní,cítím tu výchovu.A také skryté vášně, které vždy probublávaly tvrdou skořápkou námi vytvořených vztahů.Vášně skrývané,dodnes ..

Objevil se dům.Mohli bychom v něm bydlet. Můžeme ho trochu poopravit.
Dům je starý a krásný.Má zahradu a je u lesa . Bydlí v něm jestě dva nájemníci.
Můj první dojem bylo jedno velké ano. Touha po novém začátku s mým budoucím mužem,po tom spolu něco tvořit.Touha po změně, která přišla do mého života neočekávaně a sama..náhoda..
A pak nastoupila mysl.Všechny ty racionální,rozumné,výhodné a strašně neživé ..řeči.
O penězích.O smyslu toho všeho.O drahém topení.O ostatních obyvatelích,o vztazích s nimi. A zase o penězích.
Otrávilo mě to.Zlobila jsem se na sebe,že mě to tak otrávilo,zlobila jsem se na všechny,kteří se mi snažili včlenit svá slova do mých rozhodnutí.Že jsem s nimi vůbec mluvila.

A včera v práci..jsem si s lehkým zoufalstvím přála..prosila jsem kohosi,aby se mi ve snu vyjevilo jestli ten dům ..jo anebo ne.
Že si nevím rady. Že nevím, jestli chudá holka se dvěma dětmi a psem , která si chce vzít chudého kluka,který peníze nemíní vydělávat a dává to čestně najevo...se má pouštět do nejisté "investice".

A pak jsem usnula v ordinaci ..jen tak jsem si odpoledne zdřímla na vyšetřovacím lůžku a zdál se mi sen o tom, jak je v tom bytě slunce, jak to tam voní lesem,procházím pokoji a vrže mi pod nohama dřevěná podlaha a já zalévám na té velké terase spoustu květináčů, jak jsem si vždy přála.
A tak tedy ano.Myslím, že i intuice má svá omezení .
Budeme tedy budovat. Budeme budovat bez jistoty, že to "dopadne dobře".Budeme budovat i když nevíme, jestli nám vydrží naše snová láska.Budeme budovat i když se nejraději vznášíme v oblacích .
Možná přišel čas se trochu přiblížit k zemi..z našeho sedmého patra .
A ať se stane cokoliv,bude to něco nového,co můžeme zažít....a to je přeci báječné..
Život je vážně krásný!

Jsem vděčná ,že to občas můžu zřetelně vidět..

Dneska..

2007-01-22T09:05:00.000+01:00

Se chystám do Prahy. Nešla jsem do práce.A trochu zalhala.
Tím lehoučkým zalháním vzniklo tohle krásné jitro.Venku září slunce a ranní jinovatka pozvolna taje.
Vyrazila jsem s B.na předlouhou procházku, po lesích a loukách,vycházelo slunce.Byl tak šťastný ..a já taky.Bylo to hezké,se s ním takhle procházet ,dokonce zpívali i ptáci.Hory byly přívětivé.
Piju kávu a čtu blogy.
Jsem ráda,že mě přešlo to několikadenní šílení.Úplně jsem se rozpadla v životech jiných lidí.
Ale už jsem zase u sebe a pokračuju v té tenoučké linii,kterou je tak obtížné sledovat. V linii mého ,opravdu a jen toho mého života.
Je to takové dobrodružství.

a to zalhání..stojí za to..

Ty blogy,ti blogeři..

2007-01-17T12:19:00.000+01:00

Další dopoledne v práci. Z větší části strávené čtením blogů.Nu,takovou mám práci.

Myslím si, že obdobím ponoření se do tohoto zvláštního světa ,si projde téměř každý, kdo se do něj podívá.
Konfrontace.Objevování.Seznamování.Inspirace.Hlídání svých pozic.Pochybnosti.Deprese.Návraty.A také změny.
Sledujeme filmy,čteme knihy. Také v nás vyvolávají podobné pocity. Ale postavy,se kterými se potkáme , jsou pro nás nereálné.Nesrovnáváme se s nimi.
Postavy v blozích někdy mohou žít ve vedlejším vchodě.Nebo na Severním polu.Ale existují, dýchají,žijí.Žijí v naší době.Naše životy.
A vyvolávají v nás nesčetné otázky.
Připadám si jako na střední škole po příchodu do nové třídy.Přijmou mě? Jaká jsem? A záleží na tom? Dělám co můžu.
Ale už nejsem na střední škole.Jsem odvážnější.
Barevnost světa ,který se přede mnou rozprostřel mě uchvacuje.
V mém malém městečku, kde žije asi 900 stálých obyvatel ,a kde jsem poslední dva roky cítila jakési osamění,se pro mě rozsvítilo.
Zdá se mi, že ..mládnu?

Sama s bubny P.G.

2007-01-16T22:25:00.000+01:00

Děti už spí.Můj svět je pohlcen bubny,které duní z mého počítače.Dala bych si cigaretu,ale naštěstí tu žádné nejsou,a navíc..přece už nekouřím. Nedělá mi to dobře.
Dojedla jsem fazole.
Myslím na ten dům.
Aniž tuším proč, cítím, že mohu napsat,že deprese je horší než smrt.Se smrtí jsem se dosud nesetkala.S depresí prý ano.
Kdo se v tom má vyznat.
Před lety ,ještě na škole, nás odborníci psychiatři poučili,že pojem deprese užíváme v případě:

"dlouhodobě pokleslé nálady jedince. Má skličující charakter. Subjekt upadá do trudnomyslných úvah a světa nazírání. Pociťuje často úzkost a osamocenost. Je téměř neschopen smysluplné činnosti a okolí se jeví jako lenoch. Jeho myšlení se zpomaluje a chřadne jeho reakce na radostné podněty. Cítí se ublíženecky, na obtíž, méněcenný. Ztrácí zájmy a chladně reaguje na podněty"

..já si to zapamatovala tak, že ráno prostě nemůžu ani vylézt z postele, protože v tom zkrátka nenacházím smysl..

Kdysi v minulosti ,jednoho podzimního pražského odpoledne,v atmosféře kavarénského povalečství ,mi známá a významná psycholožka u kafe řekla, že se jí tak nějak zdá, že mám dost slušnou depresi.Překvapila mě.Z postele jsem vstávala, do práce chodila, o děti se starala.Pravda,bez radosti. Ale já myslela,že je důležité to vstaní z postele.Že to je ten důkaz duševního zdraví.
Nechala jsem se přesvědčit a poprvé v životě brala pilulky.Seropram. 2 tablety ráno.Zabraly.Emoční debilita se stala labilitou, život se trochu narovnal, i té radosti přibylo. Libida naopak ubylo. S pocitem,že hraji ve woodyalenovském filmu jsem prošla rozvodem. Prášky jsem vysadila po roce a půl. Nebylo to špatné. Ani ten sex mi nechyběl .
A v mozku jsem si uložila poznámku , že "v nejhorším jsou tu ty prášky"
Od té doby uplynulo moře času a let.
Ale jestli tamto byla deprese, tak vážně nevím ,jak nazývat ty dny, které kolem mne poslední dobou se zlověstným křikem supů občas zakrouží..zatím z bezpečné vzdálenosti.
Prášky už neberu. Své depresivní stavy pozoruji a snažím se s nimi smířit.Jsou součástí mé osobnosti a s tím nic nenadělám.
Jsem to já.
A navíc ..každé ráno přeci vstávám z postele.

Historický den mého blogu

2007-01-15T16:55:00.000+01:00

Dnes jsem pustila svá slova do éteru.Odhodlala jsem se vstoupit do země blogerů, ve které se posledních několik týdnů pohybuji.
Zatoužila jsem po přátelství.Také po slovech lidí, kteří mě oslovují, těší, kteří se nevědomky účastní na mé každodenní náladě.
A ptala se sama sebe, zda něco trochu neztrácím.
A pak jsem si vzpomněla,že ať udělám v životě cokoliv,vždy to může být pro mě přínosem.
A úlevně se usmála.

Chtěla jsem..

2007-01-15T15:21:00.000+01:00

napsat co se mi to dneska všechno přihodilo, ale slova se mi ztrácejí v myšlenkách té ženy, která
mi vkládá do mé mozkové mozaiky své myšlenky jako do přesně vypracovaných komůrek.Jakoby tam na ta slova čekaly.

Mé holotropní dýchání.To první.

2007-01-14T15:29:00.000+01:00

Je 18.3.2006.Jedu do Prahy na své první holotropní dýchání.Sevřená nervozitou.Strachem.Den předtím jsem měla půst,ale večer se trochu najedla..strach z kolapsu,strach ze všeho.Že nebudu moci dýchat,kvůli přehnanému kouření po celý předcházející týden. Týden ,kdy jsem měla být v sobě, nesouložit.Souložila jsem a kouřila jako komín.
Vše dle pokynů úžasného Michala Vančury.Předaných mě v jeho domě,na přípravném posezení.Které rozhodlo, že to zkusím. Proto, že ve mě Michal budí důvěru.
Na dálnici, těsně před Černým mostem mě náhle přepadlo nevýslovné těšení. Ucítila jsem tu šanci, ucítila jsem příslib toho, co mi může nadcházející den přinést.Pochyby se vrátily,ale mírnější. Našla jsem odvahu,připravila se. V té jediné chvíli.
Škola na Praze 6.Sobotní ráno, zatím zachmuřené, nikoho neznám, nevím kam jít. Školka nevypadá příliš duchovně ani útulně. Pozoruji několik lidí, kteří se blíží se spacáky,karimatkami a vím,že "jdou taky".Jsou mi cizí, nesympatičtí, rozčiluje mě to "společné tajemství", nerada patřím do skupiny.
Vstupuji do školky, jsem mezi prvními. Místnost je zatemněná, hraje překrásná hudba, vonné tyčinky.Všichni se pohybují tiše, jsou celí v bílém, připravují se.
A já..přes svou podezíravost a nesnášenlivost tohoto "umělého" vytváření duchovna..se náhle měním, pokořím, dojímám. Přestávám hodnotit okolí, chce se mi brečet. Najdu si místo na zemi, připravím spacák, deku, polštářek, vše dělám najednou velmi pečlivě, s rozmyslem. Cítím se jinak a snažím se vůbec nemluvit. Cítím tu Velkou příležitost. Je to zkrátka ve vzduchu.
Přicházejí ostatní, někteří se znají.Přichází má "dvojice".Dívka z přípravného pohovoru.Také poprvé. Je tichá a to mi velmi vyhovuje.
Je větší hluk a pohyb, já ale stále cítím to zvláštno v sobě.
Sedáme si do kruhu a říkáme proč jsme tady.Normálně by mi to nebylo zvlášť příjemné,tady nevadí, Michal je velmi empatický a důstojný.Cítím tíhu té chvíle, důležitost tohoto dne.
Zapalují se svíčky, dle indiánských tradic, ze kterých celá skupina kolem Michala Vančury vychází,taháme si karty, je to trochu hravé. Na oltář můžeme dát své osobní věci, můžeme napsat prosbu, věnovat dýchání někomu, požádat o pomoc. Opět cítím slzy.A věnuji svůj dech dětem.A Tamaře.
Jdu první.Jsem rozechvělá,vybuzená. Jako před zkouškou .Strach je menší, odhodlání větší, ale zbytky ještě kdesi v hrudi rezonují.
Lehám si do spacáku, pečlivě podkládám polštářek.Připravuji si pití, kapesníky. Dávám si přes oči pásku.Mám ledové ruce.
V místnosti se zháší, hudba zesiluje. Michal nás uvádí v jakousi relaxaci, uvolňujeme si tělo. To mi moc nejde,ale hudba ve mě vyvolává potřebu dýchat.Jdu do toho tedy s vervou.
Po pár minutách intenzivního dýchání, kdy si vzpomenu na porod Johanky, mě zcela přejde strach. Jako mávnutím proutku se mi uleví a pocítím nekonečnou šanci,můžu říct až ambici ..to dokázat, snad i vyzískat co se dá.Ale je to pokorná touha.Stále cítím pokoru.Je to příjemné. Odevzdání a důvěra ve správnost toho, co se děje.
Slyším různé zvuky,ale jsou skryté v dunivé hudbě, bubnování.Jsou mi jedno.Brní mě ruce, nohy.Přichází obrovské dojetí, lítost na sebou, chce se mi strašně brečet ,vzlykám,sténám.Dýchám plnou parou a cítím postupně teplo v těle, v rukách.Vím, že dělám nějaké pohyby hlavou, nohama,ale nevím přesně jaké. Nevím jak dlouho se nic neděje. Pak se najednou objeví na mém těle opravdu láskyplné ruce.Hlasy.Klid ,vše je v pořádku,no, pusť to, je to dobrý..Cítím vůni šalvěje,intenzivní chřestění.
Ruce tlačí hluboko do břicha, pánve.Cítím své staré bolesti,až v zádech.Bolí to,ale já ještě přidávám na dechu.Cítím velkou chuť a sílu po řešení..čehokoliv.Mám pouze tělesné vjemy.A Velkou laskavost všude kolem.Ruka tlačí, vibruje a já pocítím neuvěřitelné teplo v zádech, a poprvé pochopím,že existují čakry!! Protože cítím točivé vibrace v břiše.Je to něco nepopsatelného.Vrnivý vír,jakoby se zvukem, jakýmsi vnitřním.Cítím ruce na hlavě,ramenou.Kolébání.A pak je nějaká pausa,jakobych usnula.A náhle se přede mnou otevřelo hnědé nekonečno.Je to jakoby velmi hluboko,na dně oceánu.Nekonečného.Je to takové zkalené,celé zastřené, a uprostřed toho prostoru vidím jakési pancéřové dveře.Celé zarostlé chaluhami, s rezavými panty, nedobytné.
A já vím,že je mohu otevřít.Také vím,že o tom můžu rozhodnout.Cítím velikost té chvíle .To co je za dveřmi je nepopsatelně obrovské, to vím. Je to Tajemství,Odměna,Trest je to prostě Vše.
A já vím,že ještě nepřišla má chvíle. Vše je tak milosrdné.Ale má chvíle to není.Není to strach.Jen nekonečný respekt.Po celou tu chvíli nevím,co se se mnou děje,kde jsem.
Ale s uvědoměním těch dveří se donutím pochopit,že jsem v Praze, na dýchání.Že mohu dýchat dál nebo ne. Cítím opět své tělo.Odpočívám.Napiju se, sitter mě dovede na záchod, motám se ,ale cítím spíš lehkost.Vše se zavázanýma očima.Opět uléhám do spacáku.A rozhodnu se ještě dýchat.Pokračuji.Mám potřebu se zvedat do mostu a "přirážet" pánví ,je tu náznak studu,ale nechávám to být.Přesto se zcela neuvolňuji.Opět ty drahé ruce,šalvěj. Drží mě za pánev, tlačí do podbřišku, opět má známá bolest, ale spíše zklidňující.Teplo všude,ale cítím, že už chci spíše odpočívat. Zavírám oči, poslouchám hudbu, klidně dýchám.Možná spím.A pak je konec, poznám to podle hudby, přichází Michal, tiše se mě ptá jak mi je, jestli něco potřebuji.
Je mi blaženě, uvolněně. Jsem vděčná.
Sundávám pásku, vleže jím ovoce, rozinky, oříšky.Jsem lehoučká.
Uběhly 3 a půl hodiny.

Po smrti

2007-01-07T15:34:00.000+01:00

Při žehlení mě popadl náhle strach ze smrti.Bylo to tak..opravdové.A tak jsem si to jen tak zadala do vyhledávače. A v prvním odkazu jsem našla to, co mi kdysi Roby poslal jen tak pro legraci. Tak si to radši uložím.
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

- Věříš v život po porodu?

- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se
připravili na to, co bude pak.

- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?

- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme
běhat po svých a jíst pusou.

- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné!
Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený -
pupeční šňůra je už teď moc krátká.

- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady
zvyklí.

- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život
končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.

- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme
mámu a ta se o nás postará.

- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?

- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec
nebyli.

- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná
není.

- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,
jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až
potom...

Obrovský

2007-01-01T15:25:00.000+01:00

ztopořený penis mého muže mě vždy trochu vyvede z rovnováhy.
Stojíme v kuchyni On si maže chleba, vtipkuje,pozoruje.Říká mi,že cítí,že se něco stalo. I já to cítím,ale doopravdy nevím o co jde.Vracím v paměti poslední okamžiky.
Píšu do blogu,že jsem šťastná.Cítím své štěstí a to je nepopiratelné.A pak v náhlém popudu vstoupím do ložnice,je 12,07.On se nepohne.Zdá se , že ještě spí.Neorientuji se v tom, zda chci , aby se už probudil. Velmi opatrně si lehám vedle něj.Nedotknu se ho.Náhle se otáčí..a mě se trochu stáhne žaludek. Otočí se a podívá se na mě.Okamžitě se usměju a cítím ,jak mi trochu tuhne obličej.Začnou mě bolet záda, nebo si to spíš uvědomím.On se taky usmívá,protahuje,dá mi lehký polibek.Mám tuhý obličej se zvednutými koutky.Cítí napětí,cítí ho hned z mých očí, z mých ztuhlých rysů.Cítí to,protože mě má rád. Začne se ptát. Počasí,má nálada..a nebolí tě něco( na mé doporučení).Je to jakoby veselé.Ale není a tak vstává. Jsem vděčná za jeho energii, rychlost.Postaví se,pak z profilu a já vidím jeho obrovský trčící penis.Nevím kam s očima,ale vidím ho.Nevím co dělat, jestli něco zavtipkovat,nebo se na něj vrhnout svými ústy.Neudělám naštěstí nic.Odejde a já vstávám.Bolí mě hrudní páteř.Jasně to cítím.Sedám k počítači a začnu psát tenhle příspěvek.On jde ke mě a tak rychle přehodím na mail,aby neviděl to o tom penisu.
Říká,že mi chybí přátelé.S tou naší hrou na soucit.Já z mě neznámého důvodu odpovídám,že ano a pro jistotu se k němu přitisknu,hlavně aby mi neviděl do obličeje, který je stále tuhý a navíc se mi trochu začíná chtít brečet.Takové zaševelení slz.Odchází do kuchyně.Zvednu se a jdu za ním.Toužím po tom být s ním,na Nový rok.Z rozpaků si vezmu medovinu a jdu vařit vodu, abych z ní vyrobila horkou medovinu. On se mě opět ptá,co se mi stalo, cítí to, rád by,abych se mu svěřila.Tuhnu ještě víc,už se ani nemůžu uměle usmát.Nejde mi pohnout s obličejem a navíc se trochu shrbím.Řeknu, že taky nemá rád, když vyzvídám okolnosti jeho nálad.Je mi opravdu bídně, protože ho mám ráda, chtěla bych být veselá, chtěla bych, aby mě objal. Obejmu jeho,ale zase spíš skrývám obličej. V hlavě mám Velký Vír. Neznám odpověď na to, jak a proč se mi děje. On říká, že vše chápe, a že to tak mám, že mu to řeknu později nebo to někam napíšu.
Uděláme společně jeho kávu, neobratně se snažím chovat se uvolněně a já si dodělám horkou medovinu.On odchází a já slyším zaklapnutí dveří jeho světa .Sedám k počítači v dětském pokoji..a píšu toto.
Brečet se mi chce míň a obličej už mám ztuhlý jen trochu.Ale záda se rozbolela jako ďas.
A tak si říkám..mám mu to poslat? Rozhoduju se,že ano, jelikož on si to přeje.
Já si přeju uchovat si více svých prožitků pro sebe..myslím, že je to jakási známka dospívání..naběžet se vším za maminkou a raději nechat v sobě věci dojít, vyčkat, smířit se, nalézt.
Ale ještě jsem příliš malá ,a proto příspěvek pošlu.
Především s touhou, aby i jeho myšlenky jednou dorazily ke mě.

a co ten sex?

2006-11-18T15:42:00.000+01:00

Vím, že když jsem dneska ráno byla venku, chtěla jsem psát o sexu, ale už si to teď tak nějak přesně nepamatuju. Ale přesto se pokusím o pointu, bylo to totiž pro mě důležitý.
Jak už jsem psala, dnešní den je pro mě nějak jiný, vlastně je to jiný už od včerejška od rána, kdy se něco ve vzduchu změnilo a mě se začal navracet takovej ten klid a schopnost dělat to, co potřebuju. Vím, že to cítila i moje máma, bylo to jasný z jejího chování.Pak odjela a přijel Robin.
Všechno bylo nadále celkem v pohodě,ten jakejsi klid trval, ne sice dokonale,ale konečně to tu bylo, je to tak..člověk na takový stavy prostě zapomene, je to jako bolest zubu nebo porod..víte,že to bylo, že to bolelo, ale zapomenete jak.Tady zapomenete na tu úlevu, na ten pocit středu, jakýhosi vyrovnání, klidu a tím i štěstí. Zapomenete jak je to důležitý, jak se dá dobře v životě cítit.Zapomenete na to, jakou vám to dává odvahu to tak mít, jakou vám to dává barevnost, protože v takové chvíli je zajímavá každá chvilička, která se děje. No a tím, jak to udržet ,se myslím na světě zabývá dost lidí, kteří se alespoň někdy takhle fajn cítili..bez jakýchkoliv podpůrných prostředků zdůrazňuju, protože pak vám dojde, že to tady je prostě pořád, že se k tomu můžete dostat,aniž byste cokoliv brali, dělali, chtěli..prostě se to děje, je to dar a já krom vděku necítím cestu, jak to získat trvale. I když to samozřejmě taky děsně chci mít pořád, stejně jako všichni.Je to tak vznešený.
No a vlastně ten sex.
Souvisí to s tím, co píšu.Moc se spolu teď s R. nemilujeme.
Já to cítím tak, že nechceme dělat kompromisy v ničem ,ani v tomto. Že nechceme za cenu nějakých docela příjemných tělesných pocitů prodat možnost opravdu bytostného splynutí.Že nám ten obchod za to nestojí.Že nám za to stojí počkat na chvíle, kdy to bude pro nás oba tak přirozené, žádané a upřímné,že se to stane stejně tak, jako se děje všechno to ostatní v našich životech.
Protože když budu mluvit o sobě..sex je pro mě zatím prostě pouze důkaz. Že jsem chtěná.Že jsem ženská. Že ještě žiju.Že mám moc. Že mám ego.Je to můj vztek,deprese,zklamání a strach.
Je to má touha po fyzickém naplnění. A je to má touha po R.
Jen to nechci prodat, ztratit.Možná je to celé blbost a sex je prostě příjemný spojení dvou pohlaví za účelem oplodnění, jak říká můj R.:o)...jenže já to tak nemám, alespoň zatím. Možná je to vážně něco jako jídlo a WC. Prostě potřeba. Kterou si já zveličuju do kosmických rozměrů.
No, jenže já to tak necítím. Zatím je spojení s R. v kosmické poloze a třeba se jednou dostane na tu zcela normální pozemskou, kdy si budu uspokojovat své choutky tak, jak budou přicházet a nebudu kolem toho cítit žádné tenze. Teď to ale tak nemám. Takže to chci respektovat..protože vím, že je to pro mě stejně důležité jako to dnešní ráno.A že to vzteklé chtění, které mě teď několik týdnů provázelo..a které se možná každou chvíli vrátí :o), je ta druhá rovina, ta druhá výzva a já bych radši dala možnost té první zkušenosti.Té ,které je tak setsakramentsky málo:o), ale když se ukáže, zboří to všechny pochybnosti o tom, jak bych chtěla žít. Je to jasný jako facka.
A sex, který je snad i jakýmsi mým tématem v tomto životě ,je jednou z těch rovin, které se skvěle nabízejí k tomu úžasnému středu.
Neprodávat své srdce, zkrátka.

No a cejtím, že už to trochu všechno nabývá těch druhých rozměrů:o)),ale stálo to za to.

jaké by to bylo?

2006-01-15T15:40:00.000+01:00

Napadlo mě..třeba už Robina neuvidím. Nevrátí se, nebo jen pro své věci, umře, způsobí si smrt..nebo se jen prostě už nevrátí srdcem ke mě.Přemýšlím jaké by to bylo, i když vím, že jakékoliv věty s kdyby a by jsou ztrátou času. Ale mám chuť na tu ztrátu času, stejně nic lepšího není na pořadu dne.
Napadá mě..bylo by to šílené. A proč? Protože jsem to nestihla. Bylo by to asi stejné jakoby mi zemřel rodič a já mu nestihla ne říct, ale ukázat, že jsem ho měla ráda.
Čas se žene jako zrychlený film, a já ještě stále nevím kam s očima , když se na mě R. dívá.
Cítím v sobě tolik lásky k němu..slova to jen kazí, v činech mi brání ta má tělesná paralýza.Za ten rok bylo několik chvil, kdy jsem cítila, že spolu mluvíme, že já k němu mluvím doopravdy, že jsem to vážně já.V těch chvílích jsem byla tak šťastná a myslím, že i R. Byla chvíle v milování, kdy jsem prožila extasi zapomnění na své tělo a bylo to nejkrásnější, co jsem ve svém životě s mužem prožila.To jsou jen střípky toho, co bych chtěla Robinovi dát.Třeba jsou tyto střípky to, co jsme si mohli dát, jako ten vhled do štěstí.
Ale kdyby Robin nebyl, už bych nestihla tu nádobu naplnit.
Co s tím, když já vím, vážně vím,že když budeme trpěliví, můžeme tím vším projít.
A také vím ,že proces,který se v tomto bytě děje , nelze urychlit.
Robin nemá potřebu se mnou v tomto období komunikovat a mě to chvíli trápilo. Objevily se otázky o tom, že láska, ve které se člověk cítí dobře ,jen je-li v pohodě ,asi není ta pravá.
Ale už jsem to hodila za hlavu, jsou to nesmysly.
Pro mě je základem stále ta jediná věc. Bude-li Robin sám sebou..VŽDY A ZA VŠECH OKOLNOSTÍ, budu já moci růst vedle něj a učit se právě toto, jelikož on je jediný člověk pro mě, který to tak má. Nevím, zda k tomu potřebuje odvahu. Každopádně on je mi v tomto učitelem a dokonce i praktickým :o) a já jsem vděčná vděčná vděčná,že to můžu pozorovat, zkoušet, že mě právě tahle rovina ovlivňuje ,protože právě toto je to, po čem moje srdce touží. Být sebou, nálezt sebe, objevit své srdce, spojit se s ním..vím, že tam někde je, ale je opravdu zatím osamělé. A velmi statečné v tom vyčkávání.
No a kdyby mi Robin umřel v jakémkoliv slova smyslu..přišla bych o tento dar.
Takže si sobecky a egoisticky a strašně moc přeju, aby byl se mnou co nejdéle, abych měla dost času, a abych mu mohla nakonec dát tu všechnu mou lásku, která mu právem patří.